Dark Souls 2

První díl Dark Souls sklidil mezi fanoušky RPG nebývalý úspěch. Ještě před prvním Dark Souls vyšla velmi podobná hra Demon Souls, která však nikdy nezískala PC konverzi a tak se pro velké procento hráčů stalo Dark Souls tím prvním a jediným hardcore RPG, jehož zdolání stojí desítky hodin hraní, stovky úmrtí a kýbl nervů. Druhí díl vyšel jen dva roky po prvním a přestože port na PC opět není dokonalý (Japonci málokdy dokážou vyrobit kvalitní PC port), je výrazně lepší. Největší potíže prvního dílu byly zdárně vychytány. Jednak je ovládání už mnohem pohodlnější a podpora myši funguje perfektně a za druhé – postavy, které nedopatřením zabijete lze částečně navrátit k životu, byť to nebude zadarmo. Stále tu však zůstal jeden hlavní problém, který tvůrci nejenže nevychytali, ale dokonce ho ještě fatálně zkonili. Jedná se MP hru, kterou někdo považuje za úžasnou, jiný na ni nadává a má proč. MP hra totiž funguje ať je váš hrdina v jakémkoli stavu (člověk, či nemrtvý) a co hůř – pokus o vyhnutí boji nepovoleným způsobem (např. vypnutím internetu) má za následek zabanování hráče = omezení většiny MP mechanik. A tak je PvP i Coop hra nedílnou součástí hry, budete na ně narážet neustále a pocit toho, že svět je jen váš a nikdo ho nemá právo narušovat, půjde docílit jedině při offline hře (anebo po zabanování 🙂 ).

Druhý díl DS je jinak prakticky stejný jako ten první. Namísto Lordanu se svým hrdinou navštívíte svět Drangleic, který se opět skládá z desítek jedinečných prostředí, vládnou mu desítky rozličných bossů a obsahuje stovky a stovky použitelných předmětů, zbraní, zbrojí a řádových potvor. Stejně dopadly i známé mechanismy – funguje tu tvorba postavy, stejný systém boje, různé druhy magie, je přítomen prvek kování zbraní… těch novinek oproti prvnímu dílu opravdu není mnoho, což ale vůbec nevadí, neboť kokteil Dark Souls je takřka dokonalý. Navíc se mnoho komplikovaných prvků oproti DS1 zjednodušilo. Nic to však nemění na tom, že Dark Souls 2 je opět náročnou hrou, jejíž pokoření zabere spoustu času. Zároveň se ale dá předpokládat, že pro hráče, který překonal první díl bude DS2 výrazně snazší, neboť už ví co a jak.

Obtížnost ale klesla i z jiného důvodu a tím je level design. Jednotlivé lokace nejsou moc velké, tedy jak které, neboť takový Les padlých obrů, Železná tvrz, či Ztracená bastila jsou ohromné rozsáhlé plochy, ale většina lokací patří k těm kratším. Ohniště od sebe nebývají moc vzdálené, je přítomno hodně zkratek, kterými lze cestu mezi ohništěm a bossem ještě více urychlit a navíc je přítomen prvek teleportu mezi všemi ohništi a to od počátku hry. Zamrzí větší linearita světa. Drangleic už není tak perfektně provázaný a spletitý jako Lordan. Z hlavní lokace vede pět cest, které se kříží jen málokdy. V prvním díle bylo běžné, že jste mohli do nové oblasti přijít klidně ze dvou, či ze tří směrů, ale tady je většina světa lineárně stavěná. Zase ale svět působí přehledněji a dá se v něm snadno orientovat.  Ve výsledku však linearita opět usnadňuje hru. Dá se říci, že jakmile si hráč osvojí všechny mechanismy a zorientuje se ve světě, potom už bude průchod hrou téměř bez zádrhelů. A to dokonce platí i pro spoustu bossů!

Bossové ztratili své jedinečné kouzlo. Přestože tu máme desítky mocných stvoření, tak podstatná část z nich si je až nehezky podobná – obří obrněnec se štítem a zbraní, tento typ najdete snad pětkrát a ačkoli půjde pokaždé o jiného bosse a ačkoli jeho schopnosti budou mírně odlišné, tak to bude stále obří obrněnec se zbraní. Mnoho dalších bossů je zase kopií potvor z prvního dílu (případně z Demon Souls). Najdou se zde sice úžasní originální bossové, kteří se svým zpracováním vyrovnají kvalitám uber bestií z prvního dílu (například Povoz popravčího nabízí úžasně atmosférický boj), ale už to zkrátka není ono. Těžko říct, zda za zhoršenou kvalitou bossů stojí vyčerpání nápadů, či snaha ušetřit si s bossy práci.
Nepotěší ani hudba. Kam se podělá skvělá atmosféricka muzika, která podbarvovala svou epičností každý bossfight? Výsledek je unuděné cosi, co lze během bitky stěží vnímat.

Dark Souls 2 je po výtečné jedničce krokem zpět po stránce zážitku a zároveň krokem vpřed po stránce hratelnostní. Je vidět, že druhý díl se snaží jít vstříc širšímu spektru hráčů. Cílená skupina už nejsou jen milovníci nerváků a masochisté, kteří se na celé měsíce ponoří do extrémně drsného světa ve snaze ho pokořit. DS2 jde hráčům vstříc a to značí velké obavy o budoucnost série. Všichni dobře víme, jaký je trend dnešních her – musí být primitivní, s nápovědami a na ovládání prostinké, to aby je mohl hrát každý debil. Dark Souls 2 má k tomuto stále velmi daleko, ale první krok už učinil. Navzdory tomu jde stále o výbornou hru, která by fanouškům hardcore RPG neměla uniknout.

Hodnocení – 90%
Délka – cca 50h


 

DLC – Crown of Sunken king

Pro DS2 vyšly celkem tři samostatná DLC, jejichž délka je téměř stejná. Koruna krále zavádí hráče do chrámového města hluboko pod zemí. Podzemní dobrodružství směřuje za jedním z dalších vládců Drangleicu, kteří zde vládli ještě dlouho před Vendrickem. Celý tento námět je vlastně stejný i pro ostatní DLC, čili náš hrdina si podrobuje jednotlivé vládce Drangleicu a ukazuje, že to on je tím nejlepším, který si zaslouží nést na hlavě všechny koruny.

Délka DLC je oproti honbě za Vendrickem samozřejmě podstatně menší a to ve všech směrech, ale to rozhodně neznamená, že zmocnit se druhé koruny bude snazší. Náročnost DLC je totiž tradičně vysoká a proto je dobré se DLC pustit až v pokročilé fázi základní hry, ideálně po poražení Vendricka (tedy téměř před koncem.

DLC nabízí řádku nových předmětů, kouzel, zbraní i monster a tak rozhodně je na co se těšit. Koruna nabízí celkem 4 prostředí, které si ale jsou tematicky hodně podobné. Právě to může činit potíže, neboť s trochou nadsázky se dá říci, že prostředí je jen jedno a příliš dlouhé k tomu.

Hodnocení – 85%
Délka – cca 5h