Dear Esther – Landmark Edition

Dear Esther je jedinečnou hrou, která se stala průkopníkem tzv „walking simulátorů.“ Právě díky Dear Esther se tenhle subžánr adventur rozvinul a začal formovat do zpravidla krátkých nenáročných her s působivým audiovizuálem a nejasným, mnohdy až psychologicky laděným příběhem.

Původně začínala Dear Esther jako modifikace pro úspěšnou 3D střílečku Half-life 2. Později se z ní stala zcela samostatná a komerčně vydávaná hra. Jestliže se bojíte, že si Dear Esther neužijete, protože Half-life neznáte, nezoufejte, neboť Dear Esther nemá s touto střílečkou společného víc než engine a herní menu.

Jak už bylo řečeno, hra se vymyká běžným žánrům. Nejvíce spadá pod adventuru ale typické znaky jako je sběr předmětů, hovor s postavami, či řešení problémů tu vůbec nejsou. Hráč se zhostí role muže, který se ocitá na ostrově a ve čtyřech úrovních ho prochází a snaží se odhalit o co vlastně kráčí. Jen pohyb a rozhlížení se okolo… nic víc se po hráči nepožaduje, aby hru dokončil. Ovšem pokud chce též pochopit příběh, bude muset přemýšlet a uvažovat více než u většiny jiných her.

Hráčí se mohou dělit do dvou základních skupin. První skupina jsou ti, kteří se pouze projdou po ostrově, budou sledovat krásné prostředí a pohltí se atmosférou s nádechem tajemna, ale když se jich na konci zeptáte o čem hra byla, nevypadne z nich víc než že šlo o procházku krajinou. Druhá skupina si k oné procházce přibere příběh, který se každý hráč může pokoušet rozlousknout po svém. Během procházky po ostrově totiž tu a tam pronáší hrdina monology, které bývají obvykle dosti nejednoznačné a plné metafor, tudíž je třeba číst mezi řádky (angličtina je složitá, ale čeština do hry naštěstí existuje). Další aspekt ze kterého hráč sbírá informace je zvuk. Občas zazní něco, co vám může pomoci vrhnout na příběh trochu světla, ale hlavní a nejdůležitější zdroj informací nabízí ostrov sám a proto je třeba dávat dobrý pozor a prohlížet opravdu každý kout, neboť střípky informací v podobě předmětů, nápisů, či čehokoli jiného, jsou takřka na každém rohu. Nutno podotknout, že některé předměty se jeví jako dosti nejednoznačné a jejich význam jen tak neodhalíte. Nezřídka je zapotřebí mít základní znalosti z chemie a elektrotechniky. Není k zahození ani abstraktní myšlení a přečtená bible.

Dear Esther je tedy zvláštní hrou, která poskytne sice krátký ale zato nevšední herní zážitek. Přemýšliví hráči budou zřejmě spokojeni, ale ti, kteří čekají výzvu nebo alespoň jasné a srozumitelně předložené rozuzlení příběhu (tak, jak to obvykle bývá) zřejmě nadšeni nebudou, pokud jim ovšem nestačí alespoň ta procházka po ostrově.

Roku 2017 vyšla tzv. Landmark Edition, tedy remastrovaná verze hry přidávající nové prvky, sběratelské předměty a komentáře tvůrců.

– Amatérská dabingová skupina Fénix ProDabing vytvořila pro hru velmi zdařilý dabing. Stáhnout ho můžete zde: Dabing – Dear Esther

Hodnocení – 80%
Délka – cca 1h 30min


 

Návod

– Dear Esther je natolik snadná hra, že není absolutně třeba návodu abyste ji dohráli. Přesto ho však píši a to ne proto, abych hráčům poradil kudy jít a co dělat, ale proto abych upozornil na zajímavá místa a některé souvislosti, které mohou hráčům uniknout.
– Příběh Dear Esther si hráč skládá sám na základě monologů hlavní postavy, prostředí kterým prochází a zvuků jež tu a tam zazní. Aby si hráč dokázal všechny tyto díly skládanky složit je zapotřebí nejen dávat velký pozor během hraní a dokázat číst mezi řádky ale také mít určité znalosti nebo alespoň wikipedii po ruce 🙂 Vzhledem k tomu, že možných vysvětlení příběhu může být více a každý si může udělat vlastní názor, nebudu se snažit během návodu o popsání příběhu.
– Každá hra se může lišit monology, které hrdina pronese a také věcmi, které se nacházejí na ostrově. Díky tomu je znovuhratelnost příběhu vcelku nasnadě. Níže uvedené zajímavé předměty jsou všechny, které jsem objevil, ale klidně můžete narazit i na další. Zcela jistě však nemůžete během jediné hry objevit vše, co uvádím.
– Na ostrově je možné zahlédnout několik duchů. Dost možná jde o některé postavy o nichž je v příběhu řeč. Nejlépe se zachycují díky přiblíženému pohledu.

 

Kapitola 1 – Maják

Maják3.jpg

První část ostrova, kde se nachází maják k němuž je připojena obytná budova. Na pláži u majáku jsou celkem dvě stezky vedoucí nahoru. První z nich končí v jeskyni a ta druhá vede až na útesy. Odsud vede pěšina okolo vrcholku kopce a směřuje zase k moři. Do něj vtéká potok, jež pramení nadaleko odtud. U moře je veliká jeskyně. Cesta dál do vnitrozemí vede skrze úzkou skalní soutěsku.

Nacházím se na ostrově, přesněji na molu před majákem. Zřejmě jsem sem připlul na lodi vlevo od mola.

Monolog 1-1: „Milá Esther. Někdy mám pocit, že se ten ostrov zrodil v mých představách. Kdesi mezi zeměpisnou šířkou a délkou se rozevřela průrva a on se vynořil. I když se snažím najít souvislosti, zůstává singularitou, bodem alfa mého života, který odolává všem hypotézám. Při každém návratu zanechávám znamení, která, jak doufám, mi časem umožní pochopit co se stalo.“
Monolog 1-2: „Milá Esther. Rackové už sem nelétají. Jako by se ostrovu vyhýbali. Možná je příčinou úbytek ryb. Možná jsem to já. Když tady Donnelly přistál poprvé, napsal, že stáda jsou neduživá a jejich pastevci nejubožejší z chudiny obývající Hebridské ostrovy. Tři sta let poté odešli i oni.“
Monolog 1-3: „Milá Esther. Nemám ponětí, jak dlouho tady jsem a kolikrát už jsem ostrov navštívil. Krajinu už znám nazpaměť, a tak si musím připomínat, že před sebou vidím jen její tvar a podobu. Mohl bych poslepu klopýtat mezi skalami, na okraji srázů, bez obav, že udělám chybný krok a zřítím se do moře. Navíc si myslím, že když člověk padá, je důležité, aby měl oči dokořán.“
Monolog 1-4: „Milá Esther. Ráno poté, co jsem byl vyplaven na břeh a vnímal jen sůl v uších, písek v ústech a mořské vlny po kotníky, jsem měl pocit, že se všechno spiklo, abych tu ztroskotal. Pamatuju si jenom vodu, kameny v útrobách a boty, které mě chtějí stáhnout do hlubin.“

Duch 1 – Přiblížím se k budově a podívám se dovnitř levým rozbitým oknem. Na zlomek sekundy ‚proběhne‘ místností zleva doprava stín.
Vstoupím do budovy a automaticky zapnu baterku (to udělám vždy, když narazím na tmavé místo). V budově je malá místnost s toaletou. V hlavní místnosti je mnoho věcí, ale to až později. Nejprve projdu do poslední místnosti – paty věže, kde je poničená cesta na vrchol majáku.
Duch 2 – Okamžitě po vstupu do věže se podívám nahoru. Nad schodištěm skoro až na vrcholu majáku vykoukne zpoza zábradlí něčí hlava a během sekundy zase zmizí.
Vrátím se zpět a pečlivě prozkoumám dům… Na dřevěném stolku pod oknem je červená kniha historie Hebrid (souostroví na západě Skotska). Na stole jsou i hrací karty. Na druhém stole u zdi je mapa Velké Británie a také sbírka děl spisovatele Maeterlincka. Název může mást – je psán v azbuce. Na malém stolku u okna je červená brožura – Evropská konvence o způsobu stolování. Jde o dílo z roku 19.. (poslední dvojčíslí je rozmazané). Zajímavý je zmíněný název města Wolverhampton (snad místo vytištění). Na kuchyňské lince je kniha o jogurtech. Otázka na titulní stránce mluví o možnosti kombinovat v jogurtu sladkost i poctivost. První slovo v textu jasně odpovídá – Ano. Na malém stolku u umyvadla je stará fotografie – usmívající se muž a žena v bílém. (zřejmě svatba). V místnosti s věží je na zdi fluoreskující barvou načrtnut chemický vzorec ethanolu (alkohol neboli líh). Barva byla původně v plechovkách, které tu jsou. Ve věži leží na zemi certifikát o způsobilosti v oboru elektrikář. Na radiátoru je fotografie dívenky před autem. Na podlaze v celém domě se povalují listy s notami a také nazelenalé listy s nečitelným textem.Při odchodu z domu mě překvapí racek, který vylétne ven. Vyjdu z domu a vstoupím do vedlejšího stavení, což je jakýsi sklad. Je tu ohromná spousta plechovek od fluoreskující barvy. Venku pod věží si povšimnu prasklé pramice. Nyní se vydám po cestičce stoupající vzhůru. Na kameni po pravé straně je křídou načrtnut obrázek schematické značky (součástka potenciometr). Podobné značky související s elektrotechnikou jsou na mnoha daších místech. Stezka je přerušená popadanými kameny ze srázu ale stejně se tudy dá projít.

Monolog 2: „Donnelly líčí legendu o poustevníkovi, svatém muži, který hledal samotu v nejčistší podobě. Přivesloval prý v loďce, která neměla dno, takže mořští tvorové mohli v noci připlouvat k hladině a konverzovat s ním. Jak ho muselo obtěžovat jejich brebentění. Dnes, kdy v oceánu straší jen odpad, by nalezl větší klid. V údolí na jižní straně prý rozpřáhl ruce a útes se rozevřel, aby mu poskytl přístřeší. Sto šestnáct let poté prý zemřel na horečku. Pastýři mu nosili dary k ústí jeskyně, ale, jak píše Donnelly, nikdy ho nespatřili. Jeskyni jsem navštívil a zanechal tam své dary, ale stejně jako oni jsem si zřejmě nezasloužil, aby vyšel ze své samoty.“

Po pravé straně natrefím na jeskyni. Na jejím konci se naskytne výhled na velikou jeskyni v dálce, kde párkrát problikne červené světélko. Světélko vysílá zprávu Morseovou abecedou. Jde o DAMASCUS – Damašek. Vrátím se ven a jelikož cesta dál je opět přerušená, tentokráte větší mezerou, kterou není možné překročit, zajdu až k majáku. Odtud pokračuji podél pobřeží.

Monolog 3-1: „V noci jsou někdy vidět světla tankerů nebo rybářských lodí. Při pohledu z útesu vypadají docela obyčejně, ale tady dole se rozplývají v neurčitosti. Nemohu ani s jistotou říci, jestli jsou nad hladinou nebo pod ní. Je úsměvné se zabývat takovými malichernostmi, zatímco se životní cesta pozvolna rozplétá.“
Monolog 3-2: „Kdysi tu chtěli postavit větrnou farmu, daleko od zběsilého davu. Tehdy se říkalo, že moře je tu bouřlivé, takže turbíny větrům neodolají; jistě se sem nikdo nepřijel podívat, aby zakusil zdejší klid. Osobně bych to podpořil – větrníky by byly vhodným moderním útočištěm pro poustevníka: kontrast pokroku a stálosti.“
Monolog 3-3: „Když ses narodila, rozhostilo se prý ticho. Polovinu obličeje ti pokrývalo červené mateřské znaménko. Nikdo nevěděl co říci, a tak jsi spustila křik, abys to vakuum vyplnila. Vždycky jsem na tobě obdivoval, že jsi svou aktivitou dokázala vyplnit prázdnotu. A tak jsem stav vakua začal záměrně vytvářet, abych podpořil rozvoj tvé osobnosti. Znaménko ti postupně vybledlo, ale tvá fascinace prázdnotou zůstala.“
Monolog 3-4: „Ostrovy na obzoru jsou zcela jistě pozůstatkem dávných časů. Jsou jen spícími obry, kteří ulehli k poslednímu spánku. Musím pevněji uchopit zápisník, aby roztřesené prsty ještě dokázaly zachytit mé blednoucí vzpomínky.“

Na pláži si všimnu prázdných klecí na ptáky. Po chvíli cesty minu po pravici schody nahoru na útesy. Tudy zatím nepůjdu a pokračuji ke špičatému kameni na pláži. Za ním je v písku veliký znak ve tvaru šestky ale o číslovku tu nejde. Znak je takzvaná Fibonacciho spirála – nekonečná řada čísel, kdy je každé číslo součtem dvou předchozích čísel. Zajímavá je značka diody na konci spirály. Dioda je zdrojem světla. Cesta dál končí vysokými útesy ale po pravé straně je úzká soutěska.

Monolog 4-1: „Donnellyho jsem četl při slabém svitu slunce. Přistál prý na jižní straně. Vydal se po cestě k zátoce a vystoupil na vrchol hory. Nenašel ale jeskyně, a tak nezakreslil do mapy severní stranu. Proto má jeho vidění ostrova trhliny. Byl na kopci a chtěl jenom dolů. On ale neměl takovou motivaci, jako mám já.“
Monolog 4-2: „Donnellyho knihu si z knihovny nikdo nevypůjčil od roku 1974. Usoudil jsem, že si její ztráty nikdo nevšimne, a tak jsem si ji strčil pod kabát a vyhnul se pohledu knihovníka. Jestliže je obsah knihy obskurní, literární styl autora si s ním nezadá. Není to text spolehlivého zpravodaje. Snad je správné, že jediným společníkem mých posledních dnů bude ukradená kniha, napsaná umírajícím.“
Monolog 4-3: „Ta hora je ústředním bodem celé krajiny. Při tak ideální poloze by klidně mohla být umělá. Asi mám sklon podléhat klamným představám a všemu tady přičítat nějaký účel nebo záměr. Vznikl snad tenhle ostrov při nárazu, kdy se trhaly sváry a bezpečnostní pásy nám do hrudi a ramen vryly dálniční pruhy? Začal snad tehdy vystupovat na povrch?“
Monolog 4-4: „Úžasné. Světlo měsíce spojuje stezku na útesu s kruhem menhirů. Ta pláž vrhá stín horského hřbetu – vypadá to, jako by ses tam kostrbatě podepsala do písku.“

Na skalní stěně je křídou nakreslená čára. Vypadá to jako šipka směřující nahoru na útes a také jsou zde písmena vypadající jako NE (severovýchod?). Taky by to ale mohla být hebrejská písmena Aleph a Kaph – v součtu 21. Mezi kameny se tu povalují části auta. Vrátím se až ke schodům a vystoupám na útes.Dám si pozor abych nespadl zase dolů. Je tu sice ostnatý drát, coby plot ale na některých místech je přerušený. Všimnu si bílých čar vytesaných do skály přede mnou.

Monolog 5: „Když někdo umíral nebo trpěl tak těžkou nemocí, že nezbývala ani špetka naděje, vytesali do útesu dvojici rovnoběžných čar, které odkryly vrstvu bílé křídy. Lidé je mohli spatřit z pevniny nebo z rybářských člunů a věděli, že je třeba vyslat pomoc nebo nařídit izolaci a pak čekat, až zhoubná nákaza zhyne i se svými hostiteli. Právě takový účel mají moje čáry. Udržet případné zachránce v bezpečné vzdálenosti. Tato infekce není jen nemocí těla.“

Obejdu vysoký kopec a naskytne se mi výhled na louku kudy protéká potok. Jsou zde také špičaté menhiry.

Monolog 6-1: „Ti pastevci byli bohabojní lidé. V jejich vztahu však scházela láska. Donnelly říká, že měli jednu bibli, která kolovala podle přesně určených pravidel. V roce 1776, dva roky před definitivním opuštěním ostrova, ji ukradl mnich, který je tehdy navštívil. Jestlipak přiřazovali kapitoly a verše ke kamenům, travinám a skalám propůjčovali přenesený význam, takže mohli doslova procházet biblí a prožívat jejich protiklady?“
Monolog 6-2: „Nejsme jako Lotova žena – ty a já; nemáme potřebu se ohlížet. Stejně bychom nic neviděli. Žádného znaveného starce, který pohybem ruky odděluje útesy, žádné dary nebo bibli pohozenou na písku. Žádné střídání přílivu a odlivu, ani racky křičící nad hlavou. Neválejí se tu ani kosti poustevníka: ty jsem potají odtáhl do nitra ostrova, kde všechny chodby končí v temnotách a kde si navzájem můžeme pohlédnout do tváře v jejich podivném svitu.“
Monolog 6-3: „Cituji: „Sebranka, která za moc nestojí. V jejich společnosti jsem strávil tři dny, víc než dost pro člověka, který se mezi nimi nenarodil. I když mají sklon do omrzení citovat z bible, řekl bych, že jsou bohem opuštěnější než zbytek obyvatel vnějších ostrovů. V tomto případě obsah pojmu – ti, které Bůh opustil – zřejmě platí.” Myslím, že i Donnelly dospěl k názoru, že lidé na tomto pobřeží jsou zbaveni naděje na spásu. Jestlipak se mezi ně také počítal?“

Cesta se začne pozvolna snižovat.

Monolog 7: „Milá Esther. Cestoval jsem. Setkal jsem se s Paulem. Mým Damaškem je dvojdomek na předměstí Wolverhamptonu. Pili jsme kávu u něj v kuchyni a snažili se navázat kontakt. I když věděl, že nepřicházím, abych se dočkal omluvy nebo dosáhl odvety, zůstával ochromen hrůzou okamžiku, kdy byl při plném vědomí vymrštěn kapotou svého zdemolovaného vozu. Tíhou odpovědnosti zestárnul. Stejně jako my, také on překročil hranice života a smrti.“

Brzy stanu u moře, do kterého teče potok. V dálce vidím maják i trosky lodě. Nedaleko je veliká jeskyně, kterou jsem předtím viděl.

Monolog 8-1: „Rozpřáhl jsem ruce a útes se přede mnou rozestoupil, aby mi poskytl přístřeší. Přenesl jsem do něj svůj majetek z chaty na vrcholku hory a zkusil tady žít. V noci bylo chladno a při přílivu šplouchaly mořské vlny až ke vchodu. Abych mohl vystoupit na vrchol, musím se vydat do ještě větší hloubky, do žil ostrova, kde jsou signály úplně blokovány. Jen tak je později, až stanu na vrcholu a ony mnou budou nerušeně procházet, dokážu pochopit.“
Monolog 8-2: „Nechával bych dary před tvou skrýší, přinášel bych ti chléb a ryby, ale rybí hejna jsou zdecimovaná a chléb mi došel. Odvezl bych tě do vlasti v loďce, která nemá dno, ale bojím se, že bychom oba zešíleli z tlachání mořských tvorů.“
Monolog 8-3: „Čím dál méně dokážu rozlišit, kde přesně končí poustevník a začíná Paul a já. Jsme schumlaní do vodou nasáklé deky nacpané do dna lodi, abychom tvořili hráz proti oceánu. Hledím vzhůru na anténu; ta odráží tlumené pulzování mých vnitřností, kde se jistě začal tvořit další kámen. V mých snech je z ní Lotova žena, která se ohlíží a v netečném klidu hledí, co se k ní blíží po dálnici.“
Monolog 8-4: Kam se poděl ten poustevník, ten prorok? Proč, ptali se farmáři. Proč, ptal se Jacobson. Proč by se měl člověk upínat k nějakým představám, když stačí vztáhnout ruce k útesu a ten se za ním uzavře, skryje ho v hlubinách, kam mají přístup jen ti nejoddanější.“

Vstoupím do jeskyně. Je tu několik znaků nakreslených fluoreskující barvou. Jeskyni podrobně prozkoumám… Nahoře u stěny je spacák, kousek od něj leží popsané listy a také lahev whisky. V misce pod jedním z obrázků se nacházejí kosti. Vzadu v rohu je hromádka oblečení a jídlo – dvě ryby a krajíce starého chleba. Vyjdu z jeskyně a všimnu si racka, který prolétne okolo. Vydám se proti proudu potoka.

Monolog 9-1: „Pořád tvrdí, že nebyl opilý, ale unavený. Nedokážu to posoudit ani rozlišit. Když jsem tady přistál, byl jsem opilý a zároveň unavený. Skoro potmě jsem kráčel po stezce na útesu a utábořil se v zálivu, kde leží vrak. Až za úsvitu jsem spatřil tu chatu a rozhodl se, že se stane mým dočasným domovem. Čekal jsem, že někde na vrcholu najdu jen anténu a vysílač vodotěsně uložený. Stavba byla až nepatřičně zachovalá, jako všechny budovy v okolí; jako by vůbec nepodléhala erozi.“
Monolog 9-2: „Vegetace tu od kořenů zkameněla. Přitom se tu kdysi pásla zvířata, svědčí o tom zbytky osídlení. Všechno je na smrt nemocné: voda je příliš znečištěná, aby v ní mohly žít ryby, obloha příliš řídká pro let ptáků a půda prostoupená kostmi poustevníků a pastevců. Doslechl jsem se, že lidský popel je výborné hnojivo, takže z toho, co zbyde z našich koster, by mohl vyrůst pořádný kus lesa a ještě by zbylo dost na zahuštění vzduchu a oživení zátoky.“
Monolog 9-3: „Zdálo se mi, že stojím uprostřed slunce a jeho žár mi vaří srdce. Zuby se mi kroutí a nehty odpadávají do kapes jako drobné mince. Kdybych toho byl schopen, něco bych snědl, ale asi bych dokázal pozřít jen slanou vodu. Kdyby tu ještě byla stáda, mohl bych zdivočet a některý kus zadávit. Jsem vychrtlý jako mrtvola na pitevním stole, kterou otevřeli, aby zjistili příčinu předčasného úmrtí.“
Monolog 9-4: „Dospěl jsem k přesvědčení, že tu nejsem sám, ačkoli stejně tak jsem si jistý, že je to jen klam vyvolaný některými okolnostmi. Nemohu si třeba vzpomenout, kde jsem našel ty svíčky nebo proč jsem se rozhodl osvětlit tak zvláštní trasu. Možná je určena jen těm, kteří se po ní musí vydat.“

Dojdu až k mnoha menhirům soustředěným do kruhu. Před středovým menhirem jsou dvě knihy. Jedna je o chemii, druhá nemá název ale na vrchu je berličkový kříž se čtyřmi malými křížky (Jeruzalémský kříž) – zřejmě bible. Na okraji kamenného kruhu (mírně vpravo směrem k řece) leží urna (1/4). Stojím nyní na větším prostranství. Vpravo je potok, nalevo sráz, kde jsem nalezl zbytky auta a přede mnou soutěska – tou se vydám.

Celkem komentářů – 15 (15/59)


 

Kapitola 2 – Bóje

Bóje

Malý záliv s dvěma zničenými nákladními loděmi. Na moři nedaleko pobřeží je bójka. Stezka od tohoto místa vede kolem díry v zemi až ke stráni na jejímž vrcholku stojí stavení. Další dva domky jsou postavené poblíž. Za velkým domem je pěšina k pobřeží kde je vrak lodi a jeskyně.

Stojím ve skalní průrvě.

Monolog 1:Milá Esther. Ten úsek dálnice M5 mezi Exeterem a Bristolem jsem projel už mnohokrát, ale i když mám všechna svědectví a s přesností na milimetr jsem je porovnal s mapou, to místo prostě nemohu najít. Člověk by čekal, že tam budou nějaké stopy. Je to někde mezi odbočkou na Sandford a motorestem. Ale i když ho pořád vidím ve zpětném zrcátku, pátrání je zatím bezvýsledné.“

Projdu až k zátoce, kde je vrak nákladní lodi.

Monolog 2-1: „Milá Esther. Tohle bude můj poslední dopis. Jestlipak se ještě hromadí na rohožce našeho domu? Proč ti je tam pořád posílám? Snad si představuji, že je sám posbírám při svém návratu, ke kterému nedojde, a najdu tě, jak čekáš u televize obklopena pohodlím. Ta hromada už musí být vysoká čtyři stopy. Můj vlastní pomník z kancelářského papíru a razítkem ze ztraceného ostrova.“
Monolog 2-2: „Milá Esther. Řekl bych, že jsem stejně beztvarý jako tenhle oceán, stejně mělký a bez života jako tato zátoka. Lhostejný vrak bez lodního deníku. Moje kosti jsou skály a hráz, abych se nezřítil do propasti. Zcela bezbranný nervový systém, kde pořád dupou Donnellyho tvoje i moje boty. Přinesu ti svítilnu a nechám ji na úpatí svého pomníku. Budeš ji potřebovat do podzemních chodeb, které mě unášejí dolů.“
Monolog 2-3: „Milá Esther. Zatímco prováděli soupis škod, uvědomil jsem si, že mám strach, že se najednou posadíš, protáhneš a nepoznáš mě. Kroužil jsem kolem tebe jako pochmurná kometa, která za sebou v solárním větru zářivek vleče historii našeho vztahu. Ještě tě neučesali a nenalíčili. Vždycky jsi mi připomínala pláž vyzývající k průzkumným výpravám – tentokráte plnou řezných ran od rybářských lodí.“
Monolog 2-4: „Našel jsem seznam lodního nákladu zasunutý pod plechovkami s barvou. Stojí v něm, že kromě tohoto nákladu vezla spoustu antacidního jogurtu, určeného pro evropský trh. Nejspíš ho to spláchlo do moře, už tady nejsou rackové ani kozy, aby ho sežrali.“

Vydám se pěšinou k lodi.
Duch 3 – Po pěšině u skály po mé levici se pohybuje stín a kráčí kamsi k moři. Nejlépe je vidět, když doběhne na konec pěšiny a za ním je vidět obloha. Duch se tam na chvíli zastaví, ale pokud ho chci vidět, nesmím ho mít ve středu zorného pole.
Vydám se ke skále na níž byl duch, ten však zmizí. Po pěšině dojdu směrem k moři až se dostanu na výběžek odkud je dobře vidět bójka, jež tu a ta problikne žlutým světlem.

Monolog 3-1: „Teprve v noci to tu začne zvolna ožívat. Je vidět bóji a anténu. Den jsem prospal, abych se probral k životu. Cítím, že poslední dny mě vyčerpaly – teď nemá smysl pokračovat. Jistě se tu dá najít něco nového – nějaká skulina, která odhalí budoucnost, k níž bych se mohl upnout. Spálil jsem všechny mosty; potopil jsem své loďky a díval se, jak jdou ke dnu.“
Monolog 3-2: „Bóje mi celou noc nedovolí usnout. Když jsem byl zoufalý, že už nerozluštím tajemství ostrova, posadil jsem se na břeh a pozoroval tu pitomou bóji, jak bliká do noci. Je němá a mentálně retardovaná, a ve své kovové hlavě nemá jinou myšlenku než odblikat každou vlnu a každou minutu, než přijde ráno, a z hluchoněmé se stane i slepá. Máme ledacos společného.“
Monolog 3-3: „Napadlo mě, že Donnellyho cesta sem možná nebyla tak prozaická, jak tvrdí. Musel být hrozně zklamaný, když nenašel kosti svatého muže! Není divu, že mu obyvatelé tak leželi v žaludku. Museli mu připadat jako klíšťata, tupě přisátá ke slitovnici. Jaký smysl má takhle lpět na skále? Protože jenom tak nesklouzneme do oceánu. Do zapomnění.“
Monolog 3-4: „Imaginární zpráva ze záznamníku. Pneumatiky jsou splasklé, kolo se volně otáčí a brzdová kapalina se roztekla jako inkoust přes tuhle mapu, aby potřísnila význačné body. Kde tys viděla galaxie, já viděl jen řezné rány vryté do útesu mou podnapilostí.“

Otočím se k lodi a všimnu si nápisu na boku: „And he was three days without sight, and neither did eat not drink.“ Je to citát z bible, části Skutky Apoštolů, přesněji 9:9 – „Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.“ Vrátím se zpět a prohlédnu stráň. Je porostlá travou a nechází se tu mnoho kamenů. Také je zde hodně sudů a krabic z nákladních lodí. Na jednom místě na stráni je i výfuk auta, volant a dveře. Dají se tu nalézt i dokumenty o exekučním nařízení. Podívám se dolů k lodím. K té první se dostanu snadno a najdu zde kromě sudů a beden také přístroj pro ultrazvuk (zřejmě). Druhá loď je o kousek dál a přímo k ní se nedostanu. Vydám se tedy alespoň tak daleko jak jen o je možné.

Monolog 4: „Ta loď musela mít díru. Jak se sem dostali noví poustevníci?“

Na zemi tu je načrtnut kruh a v něm hromádka hlíny a kamenů. Vede odsud čára až na kámen vpravo. Otočím se a vydám se stezkou dál.

Monolog 5-1: „Měl jsem ledvinové kameny a tys mě navštívila v nemocnici. Když jsem se po operaci probíral z narkózy, vnímal jsem tě nejasně. Teď se mé kameny proměnily v ostrov a opustily mé tělo, zatímco ty jsi po nárazu auta řízeného opilcem zprůsvitněla.“
Monolog 5-2: „Výstup jsem zahájil na západní straně. Z ústí šachty jsem pohlédl do nitra hory a pochopil, že musím kráčet vzhůru a potom najít cestu dolů. Paměť civilizace ukryji do kamenných hradeb a odtud budu sestupovat do hlubin. Láká mě anténa a okraj útesu: tam na mě čeká znovuzrození.“
Monolog 5-3: „Výstup jsem zahájil na úbočí západní strany. Slunce bylo zaníceným okem, zamhouřeným, když do něj lékaři posvítili. Bolí mě za krkem, jak se otáčím, abych zachytil světlo antény. Musím kráčet dolů po cestě vedoucí pod ostrov k novému začátku.“
Monolog 5-4: „Začal jsem stoupat do kopce ke středu ostrova. Je to směr k vrcholu, kde se na anténu snáší večer a do ticha začíná vysílat své signály. Chata se krčí, aby unikla pohledu antény; také já se proplazím pod ostrovem jako zvíře a přiblížím se k ní ze severního pobřeží.“

Cesta se rozdvojí – jedna z cest se začne mírně snižovat, druhá naopak bude stoupat ale nakonec se obě sejdou. Já se vydám dolní cestou a dojdu ke kruhové propasti. Dám pozor abych nespadl do díry a opatrně ji obejdu.

Monolog 7-1: „Když jsem se do té šachty podíval poprvé, kameny v útrobách se mi pohnuly v neblahém tušení.“
Monolog 7-2: „V té propasti může být pěkná kostnice! Kolik mrtvých pastevců by se do té jámy vešlo?“
Monolog 7-3: „Že by Paul přes čelní sklo viděl tohle? Ne Lotovu ženu, která se ohlíží, ale jizvu na úbočí kopce mizící v temnotě?“

Je tu stráň plná kamenů. Na vršku stojí dům.

Monolog 8: „Chata pochází z počátku 18. století. Tehdy bylo pastevectví formálně uznáno jako profese. Prvním řádným pastýřem byl muž jménem Jacobson z rodu kočovných Skandinávců. Obyvatelé pevniny ho nepokládali za muže z dobré rodiny. Přicházel sem každé léto, kdy si tu stavěl obydlí a doufal, že zbohatne a získá ženu a rodokmen. Donnelly píše, že neuspěl: chytil nějakou nákazu od svých koz a dva roky po dokončení stavby zemřel. Ani se nenašel nikdo, kdo by za něj do útesu vysekal bílé čáry.“

Duch 4 – Při chůzi k domu si všimnu v jeho pravé části (mezi dvěma okny) tmavého stínu, který zmizí jakmile se přiblížím.
Po pravé straně je poničená stodola. Uvnitř je miska s nůžkami, skalpelem a krví. Vydám se po stráni vzhůru a dám si pozor abych nalezl dvě podivná místa. První z nich jsou malé kameny naskládané na sebe a kolem nich mnoho malých. Na druhém místě jsou opět náskládané kameny soustředěné do kruhu a uprostřed z kamenů postavená brána. Další podobné místo je za druhou stodolou jež je zhruba na úrovni velkého domu. Tady jsou opět naskládané kameny na sebe a kolem nich kruh. Uvnitř stodoly je fluoreskující schéma, kterému vévodí LED diody. Na zemi se povaluje zašpiněný dokument o kauci. Vyjdu na vrcholek stráně k domu. Na zdi je nakreslen symbol, jež jsem již viděl v jeskyni. Vstoupím do domu.

Monolog 9-1: „Inventura: stolek, který jsme měli v našem prvním domově. Skládací židle; smál jsem se ti, že jdeš tábořit. Mně se později udělalo špatně a ty ses smála mně. Tenhle zápisník. Postel s prasklými péry, když člověk usne, nesmí se mu nic zdát. Rezervní oblečení a Donnellyho kniha. Na úsvitu posledního dne to všechno spálím a pořídím si vlastní anténu.“
Monolog 9-2: „Když mi došly olejové lampy, nevzal jsem si baterku, ale četl jsem při svitu měsíce. Až z Donnellyho knihy vydoluju poslední útržky informací, hodím ji z útesů a možná se vrhnu za ní. Snad bude opět vyplavena vzhůru jeskynním systémem a s příchodem deště vytryskne z pramene, aby se vrátila do poustevníkovy jeskyně. Až se probudím, možná bude zpátky na stole. Třeba to nebude poprvé, co ji hodím do moře.“
Monolog 9-3: „Tři kormoráni za soumraku. Nepřistáli. Dům z kamene postavený dávno mrtvým pastýřem. Obsah: skládací lehátko, kamna, stůl a židle. Moje oblečení a knihy. Moje končetiny, které se prokousaly břichem ostrova a nechaly žaludek trpět hladem. Tato kůže, tyto orgány, slábnoucí zrak. Až se vybije baterie ve svítilně, sestoupím do jeskyní a povede mě jen jejich světélkování.“
Monolog 9-4: „Moje srdce je smetiště, tahle falešná svítání do kterých se probouzím ještě za tmy. V hodině mezi psem a vlkem se potím úzkostí o tebe a muchlám přikrývky. Slyším vlny narážející na toto opuštěné pobřeží. Mohu si přiložit k uchu láhev a pak už nevnímat nic, než tuhle hudbu Hebrid.“

Uvnitř je v hlavní místnosti na stole několik obrázků, zřejmě z ultrazvuku. Na jednom se zdá, jakoby tam bylo dítě. Také je zde dvojice skládacích židlí. V menší místnosti je postel a kufr. Na skříňce je hrnek s diagramem Perylenu 3,4,9,10. Mělo by jít o látku měnící fluorescenční vlastnosti barviva. Vyjdu z domu a všimnu si racka, který odtud vyletí. Pokračuji úzkou pěšinou, která pomalu klesá až k pobřeží. Cestou si všimnu jeskyně na protější skále.
Duch 5 – V jeskyni na skále vedle, se na malý moment projde duch.

Monolog 10-1: „V poznámce pod čarou editor uvádí, že v tomto okamžiku Donnelly zešílel, protože jeho tělem se jako opilý řidič prohnala syfilis. Nelze ho brát vážně – jeho tvrzení jsou nepodložená a přes barvité líčení mohou být mnohé jeho výroky důsledkem choroby. Ale já jsem tu byl a – stejně jako Donnelly – vím, že tohle místo vždycky bylo napůl vymyšlené. Při správném úhlu pohledu budou i skály a jeskyně mihotavé a rozostřené.“
Monolog 10-2: „Své tělo věnoval lékařské fakultě a jednadvacet dnů po smrti jej řádně otevřeli. Zpráva je obsažena v mém vydání jeho knihy. Syfilis se prohnala jeho vnitřnostmi a orgány promíchala jako vejce na talíři. Přesto ještě byly k rozeznání a dalo se provést zběžné vyšetření; jak jsem tušil, zjistili přítomnost ledvinových kamenů. Poslední léta života musel trpět značnými bolestmi: snad proto byl závislý na opiu. Ačkoli je v důsledku jeho užívání jako svědek nespolehlivý, zjišťuji, že stále víc podléhám jeho vlivu.“
Monolog 10-3: „Co říci o Donnellym? O opiu a syfilidě? Tím to u něj rozhodně nezačalo. Nedokázal jsem ale zjistit, jestli opium bylo důsledkem jeho návštěv ostrova nebo silou, která ho sem přitahovala. Pokud jde o syfilidu, která mu drtila vnitřnosti na kaši, když klopýtal po těchto stezkách, mohu s ním jenom soucítit. Každý z nás je oběti svého věku.“
Monolog 10-4: „Jacobson, jak se Donnelly dozvěděl, měl deformovaný hrudník v důsledku vrozené vady nebo snad zranění z dětství. Vydutý a zoufale křehký. Snad právě to zapříčinilo jeho konec, když neodolal zběsile bušícímu srdci. Jeho kostra vypadala v pološeru jako odhozená rekvizita, jako divadelní atrapa mořského ptáka.“  

Při sestupu si dám pozor, abych nespadl – pěšina je na některých místech úzká.

Monolog 11-1: „Jacobsona našli brzy na jaře, právě začínala obleva. I když byl mrtvý skoro sedm měsíců, jeho tělo bylo zmrzlé na kost a ještě se nezačalo rozkládat. Urazil půl cesty dolů z útesu, snad hledal ztracenou kozu, nebo se v deliriu a vyčerpaný zkroutil jako dráp přímo ve svitu zimní luny. Obyvatelé pevniny si mysleli, že přivézt ho domů, by znamenalo neštěstí. Donnelly tvrdí, že ho odtáhli k jeskyním, aby roztál a zetlel, ale jeho svědectví není spolehlivé.“
Monolog 11-2: „Jacobsona našli brzy na jaře, právě začínala obleva. I když byl mrtvý skoro sedm měsíců, jeho tělo bylo zmrzlé na kost a ještě se nezačalo rozkládat. Nehty měl odřené a okousané do masa; hluboko pod nimi našli světélkující mech, jaký roste v jeskyních. Co dělal v podzemí ostrova, když ho začaly opouštět síly, zůstane tajemstvím. Stačil ještě urazit půlku zpáteční cesty, snad se chtěl dostat k ohni v chatě, než se schoulil jako kámen a vydechl naposled.“
Monolog 11-3: „Jacobsona našli brzy na jaře, právě začínala obleva. I když byl mrtvý skoro sedm měsíců, jeho tělo bylo zmrzlé na kost a ještě se nezačalo rozkládat. Kolem něj se drobné květinky natahovaly za slabým sluncem, kozy se s radostí přizpůsobily životu bez pastýře a volně se pásly v údolí. Donnelly píše, že mrtvolu ze strachu a odporu hodili do šachty, ale tuto historku nemohu potvrdit.“

Jakmile se dostanu k moři vydám se vlevo. Dojdu k vodě, kde je mezi kameny dopravní kužel, varovná značka s vykřičníkem a poblíž urna (2/4). Nyní už pokračuji podél pobřeží. Cestou minu vrak zničené dřevěné lodě.

Monolog 12-1: „Stanu se pro tebe svítilnou i kompasem. Budu padat z nebe jako dávné radiové vlny z potrhaného betonu, procházet podzemními prameny a mrazivými ponurnými řekami. Budu loďkou, která nemá dno, zapomenutými vraky, na kterých nikdo nezahynul. Jako poustevník a jako Lotova žena zkamením a udělám otvor do této skály, abych mohl vejít.“
Monolog 12-2: „Pustit se tady do průzkumu znamená stát se pasivním a nesnažit se překročit hranice. Od chvíle, kdy jsem spálil své loďky a uzavřel smlouvu se svou nemocí, je to pro mě snazší. Abych prošel tento mikrokontinent, musím podniknout spoustu výprav; bude to znamenat smrt milionu neuronů, hojnost prvočísel, množství čerpacích stanic, objížděk a obchvatů, než dospěju do bodu posledního rozloučení.“
Monolog 12-3: „Tato pláž není vhodným místem k ukončení života. Jacobson to pochopil, stejně tak Donnelly. Jacobsonovi se podařilo urazit půl cesty zpátky na útes. Donnelly ztratil víru a šel zemřít domů. Mou výhodou je pokrok. Někdo vztyčil anténu, aby mi ukazovala cestu vlnami.“

Vpravo je skalní soutěska, kam se vydám. Na jejím konci je hromada popsaných papírů a knih o Hebridské historii. Vrátím se k pobřeží a vstoupím do jeskyně.

Monolog 13: „Když jsem sestupoval k jeskyním, uklouzl jsem. Asi mám zlomenou stehenní kost. Jistě se do ní dala infekce: kůže je napjatá a zarudlá a bolest doráží ve vlnách přílivu a odlivu a přehlušuje bolest způsobovanou mými kameny. Snažil jsem se dostat k chatě, abych si odpočinul, ale pak jsem pochopil, že to může skončit jediným způsobem. Léky, které jsem našel na lodi, našly uplatnění: udrží mě v bdělém stavu, abych mohl podniknout svůj poslední výstup.“

Minu zapálenou svíčku a stanu před dírou v zemi. Do ní skočím.

Celkem komentářů 14 (29/59)


 

Kapitola 3 – Jeskyně

Jeskyně

Jeskyně jsou poměrně rozsáhlé a téměř všude rostou svítící lišejníky. Jeskyně jsou plné krápníků i modrých lesklých krystalů. Skrze jeskyni protéká podzemní řeka. Je zde také několik menších vodopádů a jezírek.

Proberu se v jeskyni plné krápníků. Baterka je rozbitá, takže svítit už nebudu ale to nevadí, neboť stěny jsou pokryté svítícími mechy.

Monolog 1-1: „V této chvíli jsem definitivně pochopil, že už není cesty zpět. Zároveň mi přestala svítit baterka. Z chodeb nad sebou slyším zpěv mořských tvorů, kteří slibují návrat racků.“
Monolog 1-2: „Jestlipak se Jacobson doplazil až sem? Mohu ještě najít místo, kde se jeho nehty zaryly do skály? Jdu skutečně krok za krokem v jeho šlépějích? Proč to nakonec vzdal a výstup nedokončil?“
Monolog 1-3: „Donnelly jeskyněmi neprošel. Od této chvíle jako můj průvodce, i když často nespolehlivý, skončil. Teď je to jen záležitostí nás dvou a korespondence, kterou lze vyčíst z mokrých stěn.“
Monolog 1-4: „Jedinou jistotou je pro mě Donnellyho závislost na drogách. Když se probouzím za falešných úsvitů a vidím, jak se krajina proměňuje v proudu mých slz, vím, že jsem stále pod jeho vlivem.“

Propletu se mzi krápníky a cesta mě dovede do oranžově nasvíceného sálu, kde je opět mnoho krápníků a uprostřed hoří svíčky. Po stěnách jsou mnohé nákresy obvodů jež zahrnují mnohé součástky (trimry, diody, potenciometry, cívky,…) Obvody jsou vesměs hodně složité.

Monolog 2-1: „Jako by to auto někdo vzal a protřepal jako koktejl. Přihrádka spolujezdce se otevřela a vysypal se do ní obsah popelníků. A kufr: ten se změnil ve výstavu rozbitých exponátů.“
Monolog 2-2: „Nejdřív jsem ho viděl sedět na kraji silnice. Čekal jsem, až tě vyřežou z vraku. Auto vypadalo, jako by spadlo z velké výšky. Části motoru se rozběhly po asfaltu jako voda pod zemí.“
Monolog 2-3: „Zastavili dopravu až u odbočky na Sandford a přijeli po krajnici jako radiové signály z jiné hvězdy. Trvalo jednadvacet minut, než přijeli. Viděl jsem Paula, jak to měří na hodinkách.“
Monolog 2-4: „Jiným směrem to ani nejde, z dálnice se dá sjet jenom tady. Když jsem spěchal kolem té odbočky, viděl jsem tě čekat u silnice. V roztřesených rukách poslední drink.“

Cesta dál stoupá vzhůru a vede do sálu s mnoha vodopády, které stékají do jezírka dole. Seskočím do vody a vyplavu na hladinu. Skrze úzký průchod se vydám dál. Opět následuje stoupání. Dostanu se nad jezírko a opatrně podél stěny se dostanu do další chodby. Ocitnu se u podzemní řeky.

Monolog 3-1: „Procházím smrtelnou agónií. Infekce v mé noze je vrtná plošina, která čerpá odpornou černou hmotu z nitra mých kostí. Polykám hrsti diazepamu a paracetamolu, abych zůstal při smyslech. Bolest mnou protéká jako podzemní moře.“
Monolog 3-2: „Jestliže jsou jeskyně moje vnitřnosti, pak ty kameny musí vznikat právě tam. Bakterie světélkují a za zpěvu stoupají tunely vzhůru. Všechno tu stoupá a klesá jako příliv a odliv. Možná je celý ostrov ve skutečnosti pod vodou.“
Monolog 3-3: „Cestuji svým vlastním tělem a sleduji postup infekce od roztříštěné stehenní kosti k srdci. Polykám hrsti prášků proti bolesti, abych zůstal při smyslech. V deliriu vidím světla měsíce a antény, která ke mně pronikají hradbou skal.“
Monolog 3-4: „Ve svém posledním snu jsem klidně seděl s Jacobsonem a pozoroval měsíc nad odbočkou na Sandford, svět zarostlý plevelem, čekající na zkázu. Ukazoval mi své jizvy a šrámy a já jemu mezi rameny své zárodky křídel.“

Stěny jsou i zde pomalovány mnohými, vesměs už viděnými, symboly. Dá se tu najít i vzorec Dopaminu – důležitá látka, která vzniká v mozku. Když překonám most a zahnu vpravo, najde u břehu urnu (3/4). Zajdu se podívat proti proudu řeky i po proudu – zkrátka kam až mě cesta dovolí. Když půjdu po proudu najdu na konci spoustu papírových lodiček s textem. Poté se vydám vzhůru po točité stezce. Cestou budu míjet několik nápisů, ale některá písmena jsou špatně rozeznatelná. Je tu zřejmě poskládaný citát: „Behold Damascus is taken away from being a city, and shal be a ruinous  heap.“ Jde o citát z bible (Izaiáš 17:1) – „Hle, Damašek přestane být městem a stane se hromadou sutin.“ Dojdu k jezírku.

Monolog 4-1: „Když jsem se probíral z narkózy, vzpomínám, jak mi svítili do očí, aby vyšetřili pupilární kontrakci. Bylo to jako ze dna studně hledět na oblohu zalitou měsíčním svitem. Pohybovali se tam nějací lidé, ale nepoznal jsem, jsi-li mezi nimi.“
Monolog 4-2: „To přece není ta šachta, do které házeli kozy. To není místo, kde skončily části tvého bytí, které neshořely. To není komín, který tě vynesl do oblak. To není to místo, kam ses snesla jako déšť, abys pohnojila půdu a vdechla život drobným kvítkům na skalách.“
Monolog 4-3: „Budu tě držet za ruku, kterou mi podáváš z výšky sem do studně, do temných vod, kde se drobné květinky plazí za sluncem. Odraz světlometů na tvých sítnicích za svitu luny ve stínu komínu krematoria.“
Monolog 4-4: „Ve vodách zalitých měsíčním svitem vidím tvář utopence. Jistě je to mrtvý pastýř, který tě opilý vezl domů.“

Dojdu k jámě, za kterou je vodopád.
Duch 6 – Na malý moment se za vodopádem objeví obrys postavy.
Skočím dolů. Ocitnu se pod vodou na silnici. Můžu tu narazit na dvě nabouraná auta, jen jedno auto, či nemocniční stůl pokrytý mincemi. Po nějaké době se proberu zase v jeskyních. Je tu tunel na jehož konci je světlo. K němu se vydám.

Celkem komentářů 14 (43/59)


 

Kapitola IV – Záře

Záře

Pobřeží s velikou pláží plnou kamenů. Podél pláže se táhnou skáky s několika jeskyněmi. Nahoru na útesy vede úzká stezka, která pokračuje vzhůru až k vysílací věži.

Venku se již setmělo a svítí měsíc. V jeskyni, kde jsem se nachází stan a krabice se svíčkami. Vyjdu z jeskyně.

Monolog1-1: „Měsíc nad odbočkou na Sandford, reflektory v tvých očích. Donnelly řídil šedý hatchback bez dna, tvorové z asfaltu stoupali vzhůru, aby mu zazpívali. Symboly načmárané na tvář mého neklidu. Všichni moji rackové odletěli; nebudou už usedat na těchto výstupcích. Vábení měsíce nad odbočkou na Sandford je příliš silné.“
Monolog 1-2: „Kéž jsem mohl Donnellyho poznat přímo tady – věděl bych víc. Ty skály pomaloval on nebo já? Kdo nechal ty hrnce v chatrči? Kdo vytvořil muzeum pod mořem? Kdo tiše klesl do mrazivých vod, aby v nich našel smrt? A především, kdo vztyčil tu opuštěnou anténu? Vytvořil se celý tenhle ostrov z mého nitra a přinutil racky k odletu?“
Monolog 1-3: „Seděl jsem tu a pozoroval letadla, jak do oblohy vyrývají dvojici bílých čar. Sledoval jsem je jednadvacet minut, než změnily směr a zmizely mi z očí. Kdybych byl racek, přidal bych se k nim. Vystavil bych svůj mozek nedostatku kyslíku a podlehl klamným pocitům transcendence. Vytrhl bych ze své loďky dno a přeplul bych v ní proudy dálnic, až bych se znovu dostal na tento ostrov.“

Nejprve se vydám doleva k moři. Jsou tu mola a na skalách jsou veliká a složitá schémata obvodů. Vrátím se zpět do jeskyně a vydám se druhou cestou, která vede podél skály vpravo.

Monolog 2-1: „Když jsem měl volit mezi ohněm a zemí, zvolil jsem oheň. Připadal mi modernější a hygieničtější. Nesnesl jsem pomyšlení na to, jak se zohavené části skládají dohromady. Přišívání paže k rameni a stehna k boku, aby to bylo přijatelné pro uplakané tety a traumatizované strýce, kteří se sem právě proto sjeli. Spal to na popel, smíchej s vodou a vytvoř světélkující barvu k pomalování těchto skal.“
Monolog 2-2: „Začneme sestavovat vlastní verzi pobřeží. Načmáráme nápisy v mrtvých jazycích a všechno ukryjeme pro budoucí teology, aby nad tím mohli hloubat. Pošleme dopis Esther Donnellyové a budeme od ní žádat odpověď. Smícháme nátěrovou barvu s popelem a asfaltem a s žárem našich infekcí. Namalujeme měsíc nad odbočkou na Sandford a modrá světla u krajnice jako hvězdy.“
Monolog 2-3: „Vracel jsem se domů s kapsou plnou ukradeného popela. Část jsem vytrousil z kabátu v autě. Ale zbytek jsem pečlivě uložil do krabičky, kterou jsem dal do zásuvky u postele. Původně jsem tím nesledoval žádný záměr, ale časem se stala jakýmsi talismanem. Sedával jsem tiše. Celé hodiny jsem držel v dlani ten ubývající prášek a vnímal jeho hladkost. Jednou se všichni rozpadneme na drobná zrnka, která budou odplavena do moře a rozptýlena.“
Monolog 2-4: „Milá Esther. Každý další krok mi dělá větší problémy než ten předešlý. Přes skály táhnu na zádech Donnellyho mrtvolu a vnímám jen jeho šeptem sdělovaný pocit viny, jeho připomínky, jeho spálené dopisy. Říká mi, že jsem vůbec nebyl opilý.“

Je tu mnoho svíček a také plechovky se svítící barvou a štětce. Kousek dál jsou u svíček fotografie s vrakem auta.
Duch 7 – Na útesu přede mnou si povšimnu postavy, jak stojí u zapálené svíčky. Duch je později vidět i z druhé strany (od útesu).

Po pravé straně je jeskyně, kde jsou lékařská načiní (nůžky, skalpel, injekce,…) a přistroj s defibrilátorem. Pokračuji dál podél skály a narazím na další jeskyni. Zde je obrázek jakési postavy (zřejmě ženy). V další jeskyni jsou trosky auta (kola, výfuk, dveře,…).
Duch 8 – Na pláži je rozestavených spoustu svíček a u nich jsou kaluže s vodou. V jedné kaluži u nízké špičaté skály (naproti jeskyni s troskami auta) se objevují tři druhy postav (v závislosti na hře). Můžu tu spatřit muže s roztrhanou tváří, muže s kapucí a průhlednou dívku či snad chlapce.
Cestou dál podél pobřeží minu na skále nápis: „A light from heaven suddenly shone down around him.“ Je to opět část citátu z bilbe (Skutky Apoštolů 9:3) a celý zní takto: „Stalo se, když byl na cestě a blížil se Damašku, že ho náhle ozářilo světlo z nebe.“ Další útržek je: „And he fell to the ground.“ Opět Skutky Apoštolů 9:4 – „Padl na zem…“ Dole pod útesem je několik dlouhých dřevěných zábran a mezi nimi najdu poslední urnu (4/4).

Monolog 3-1: „Na hrnku, ve kterém mi dal kávu, byly chemické vzorce; ucho bylo v místech, kde ho držel, lepkavé. Stačilo prstem posunout body a vznikly by úplně nové sloučeniny. Pracoval pro jednu farmaceutickou společnost se sídlem na předměstí Wolverhamptonu. Připravoval vizi, jak s antacidním jogurtem prorazit na evropský trh.“
Monolog 3-2: „Na plakátech na stěnách čekárny byly chemické vzorce. Procesy, které mi předtím ve vedlejší místnosti začaly otupovat nervy a svaly. Cpu se diazepamem, jako jsem si kdysi cpal do hlavy učivo na zkoušku z chemie. Jako volitelný předmět si opakuji návody na dlouhý a šťastný život.“
Monolog 3-3: „Na asfaltu byly skvrny od brzdové kapaliny a benzínu. Když seděl a čekal na kraji silnice, pořád čichal k prstům, jako by zcela nevnímal nebo nepoznával jejich pach. Prý se vracel z konference v Exeteru; předtím si dal sklenku na rozloučenou, ale měl se na pozoru, aby nepřebral. Nad zastavenou dopravou bylo slyšet sirény.“
Monolog 3-4: „Paul u silnice, u odbočky na Damašek, všechno tiká a chladne, pocit viny, všechny ty signály vedené jako doprava elektrickými obvody našich útrob, ty špatně složené loďky s vytrženým dnem ve vlnách přílivu, které nás navždy vyvrhnou na břeh.“

Dojdu až k malé pláži, kde jsou lodičky z popsaných listů papírů.

Monolog 4: „Odtud vidím svou flotilu. Shromáždil jsem všechny dopisy, které jsem ti chtěl poslat, kdybych se ještě dostal na pevninu, ale místo toho jsem je hromadil na dně ruksaku a pak rozložil na opuštěné pláži. Poté jsem jeden po druhém vzal a složil z nich lodičky. Uložil jsem tě do jejich záhybů a potom, při západu slunce, jsem flotilu vyslal na moře. Rozbitou na jednadvacet kusů jsem tě odevzdal Atlantiku a zůstal sedět, dokud ses celá nepotopila.“

Zajímavost: Pokud se na lodičky podíváte pozorně, dokážete alespoň pár slov přečíst… Dopis je skutečný a napsal ho šachista B. Fisher. Jde pouze o využití skutečného dopisu pro tvorbu textury dopisu ve hře – čili žádné skryté významy nehledejte. Dopis pojednává ve zkratce o tomto: Známý světový šachista Bobby Fisher píše na Althingi (Islandský parlament) a žádá jej o azyl. Stárnoucí šachista si stěžuje na incident v Japonsku, kdy byl kvůli neplatnému pasu zatčen na letišti Narita, zrovna když se snažil odletět. Vztekající se Bobby se nezdráhá hovořit o únosu, fyzické i psychické újmě na zdraví i spiknutí v němž se nepodílí jen Japonské úřady ale i ty Americké. A tak slavný, leč poněkud rozladěný Bobby pochopitelně básní o ‚skvělém‘ Islandu a žádá vládu o pomoc (kterou, jak víme z historie, skutečně získal a na Islandu dožil).

U skály je malá budova, kde je na zdi opět ten nápis, co byl na skále. Pod nápisem je hnízdo s vejci. Vedou odsud schody nahoru na útesy, kterými se vydám.

Monolog 5-1: „Když se Paul zhroutil mrtvý na cestě do Damašku, při resuscitaci ho bušili do hrudi kameny sebranými u cesty. Bez života byl jednadvacet minut, dost dlouho na to, aby mu hladina kyslíku v mozku poklesla a vyvolala klamné pocity transcendence. Docházejí mi prášky proti bolesti a měsíc je až nesnesitelně jasný.“
Monolog 5-2: „Když jsem namáhavě stoupal po stezce na útesu, bolest v noze mě na pár minut oslepila. Spolykal jsem další hrst prášků proti bolesti a teď jsem zase skoro při vědomí. Ostrov kolem mě se vzdálil do mlžného oparu, zatímco měsíc jako by mi sestoupil na dlaň, aby mě vedl. Vidím silný černý pruh infekce, který mi od pásu kalhot směřuje k srdci. I přes výpadky paměti vidím, že vypadá jako cesta, kterou jsem urazil z nížiny k anténě.“
Monolog 5-3: „Potáhnu nohu za sebou jako zničený vůz se splasklými pneumatikami. Docházejí mi prášky proti bolesti a já se dál vleču za mihotavým svitem měsíce. Když se Paul zhroutil mrtvý na cestě do Damašku, obnovovali mu srdeční činnost startovacími kabely ze zničeného auta; rozběhlo se až na jednadvacátý pokus.“
Monolog 5-4: „Zvuk trhaného kovu, výčnělky lemující okraje skal, měsíc, který vysílá signál. Zaklíněn vedle tebe, tikání chladnoucího motoru a volání z velké výšky, myšlenky se rozutekly.“

Cesta je vcelku jasná ale minu několik nápisů na skále. Opět jde o citát z bible, který bude kompletní až později, takže zatím nemá cenu se ho snažit překládat.

Monolog 6: „Na cestu jsem se vydal v papírové loďce, která nemá dno; poletím v ní na měsíc. Byl jsem uložen podél přehybu v arše života. Ty ses teď usadila na opačné straně papíru. Vidím tvé stopy v inkoustu, který prosakuje. Až se úplně rozmočíme a vazba se rozpadne, promísíme se. Až tohle papírové letadlo opustí okraj útesu a do tmy vryje paralelní kondenzační stopy, budeme zase spolu.“

Mám možnost odbočit na útes vpravo, kde předtím stála postava. Teď tam není nic krom té svíčky. Pokračuji dál úzkou soutěskou.

Monolog 7: „Škoda, že to Donnelly neprožil, byl by pochopil, že je, stejně jako já, svým vlastním útvarem. Jako se já stávám tímto ostrovem, on se stal svojí syfilidou, stáhl se do svých bolavých synapsí nákazy.“

Začne stoupání a já se dostanu až k betonové budově.

Monolog 8-1: „Poté se vracím ke svému autu, s rukama ještě roztřesenýma, s tržnou ránou na hlavě. Sbohem plačtivé tety a traumatizovaní strýcové, sbohem vše hmatatelné. Tahle stezka na útes je za rosy kluzká; s takovou infekcí se těžko stoupá vzhůru. Musím odříznout zkažené maso a shodit ho z vrcholu. Musím se nechat prostoupit samotným vzduchem.“
Monolog 8-2: „Na těch sítnicích se odrážejí světla reflektorů. K hladině připluli mořští tvorové, ale nejsou tu rackové, kteří by je lovili. Zůstal jsem bez hnutí: otevřený a vytřeštěný – oko, hledící samo na sebe. Stal jsem se hnijící nohou; trasy, které se na ní rýsují, jsou přesnou mapou odboček z dálnice M5. Sjedu z ní uprostřed stehna a zřítím se ke své Esther.“
Monolog 8-3: „Kameny v lůně mě potáhnou dolů a zajistí, že se budu snášet rovně a zpříma. Prorazím mlhu těch zatracených prášků a v hlavě se mi rozjasní. Všechny funkce mi selhávají, žíly mám ucpané. Jestli mi noha neuhnije, než se dostanu na vrchol, bude to zázrak. Elektrický obvod brzdového systému ABS obsahuje jednadvacet spojů, tyto ostrovy obývá jednadvacet druhů racků, vzdálenost mezi dálničním sjezdem na Sandford a odbočkou k domovu je jednadvacet mil. To všechno přece není – nemůže být náhoda.“
Monolog 8-4: „Ohnutý jako hřebík, jako záděra, jako tonoucí pevně svírající volant, opilý a ochromený, vyvržen za měsíčního svitu na opuštěný břeh, polámaný jako roztříštěné křídlo. Pevně se držíme unášeni vzduchem, ty zatracené prášky proti bolesti. Blouzním. Odletím.“

Mohu se podívat do budovy, ale uvnitř nic zajímavého není (snad až na ten výhled). Kousek odtud je otevřená branka z pletiva a za ní na skále dlouhatánský nápis, který se skládá z již dříve viděných části. První část – „And he was three days without sight, and neither did eat not drink.“ Je to již viděná část (např na lodi) ze Skutků Apoštolů 9:9 – „Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.“ Druhá část – „And it came to pass, that, as i made my journey, and was come night unto Damascus about noon, suddenly there shone from heaven a great light round about me.“ Opět Skutky Apoštolů 22:6 – „Stalo se mi však, když jsem byl na cestě a blížil se k Damašku, že kolem poledne mě náhle ozářilo velmi jasné světlo z nebe.“ A třetí část – „And when i could not see for the glory of that light, being led by the hand of them that were with me, i came into Damascus. Skutky Apoštolů 22:11 – „Protože jsem od jasu toho světla neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku a tak jsem přišel do Damašku.“ Pokračuji vzhůru po cestě.

Monolog 9-1: „Protože jsem od jasu toho světla neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku a tak jsem přišel do Damašku.“
Monolog 9-2: „Oslepen panickým strachem, seděl Paul, jehož srdce se zastavilo na cestě do Damašku, na kraji silnice, přikrčený jako racek, jako pitomý racek. Stejně zbytečný a odsouzený k záhubě jako syfilitický kartograf, jako umírající pastýř, jako noha zasažená infekcí, ledvinový kámen blokující dopravu směřující do Sandfordu a Exeteru. Nebyl opilý Esther, vůbec nebyl opilý; všechny jeho cesty nevyhnutelně směřovaly k okamžiku toho nárazu. Je to proti přírodním zákonům, on tam vůbec neměl co dělat s těmi svými chemikáliemi, vůbec se tam neměl ocitnout.“
Monolog 9-3: „Hledal jsem v těchto vodách kosti poustevníka, pátral po stopách Donnellyho, po známkách přítomnosti Jacobsonova stáda, po prázdné lahvi na důkaz jeho viny. Ten kus dálnice jsem projel jednadvacetkrát a pokoušel se vysledovat jeho trasu, místo, kde se mu zastavilo srdce a on pak viděl už jen měsíc nad odbočkou na Sandford. Nebyl opilý Esther, vůbec nebyl opilý a nebyla to jeho vina – to čáry sbíhající se do jednoho bodu ho přivedly do záhuby. Je to proti přírodním zákonům, rackové nelétají tak nízko nad dálnicí, aby člověka přiměli prudce změnit směr. Stopy pneumatik se za autem klikatily jako infekce směřující přímo k srdci.“
Monolog 9-4: „Na zmačkanou kapotu usedl racek, zatímco zpovzdálí zazníval zvuk sirén a kov sténal žalem nad námi. Dnes večer se půjdu projít – starý chléb a kosti racků, starý Donnelly se u baru chopí sklenky, stará dobrá Esther se prochází s našimi dětmi. A Paul, ten starý Paul, se jako vždycky třese a zhasíná světla vozu.“

Duch 9 – Za ohradou u vysílače stojí postava. Opět může jít o tři různé osoby stejně jako v minulém případě.
Dostanu se skoro až na vrchol a projdu kolem plotu.

Monolog 10-1: „Už nemám kam šplhat. Opustím toto tělo a vrhnu se do vzduchu.“
Monolog 10-2: „Ve vzduchu zůstanou kondenzační stopy, bílé čáry vryté do těchto skal.“
Monolog 10-3: „Stal jsem se signálem. Za letu vyšlu zprávu ke každé z nespočetných hvězd.“

Vyjdu po schodech přímo k vysílači.

Monolog 11-1: „Milá Esther. Spálil jsem svůj majetek i své knihy. Můj úmrtní list bude vepsán do všech míst tohoto ostrova. Kdo vzpomene na Jacobsona? Psal o něm Donnelly, ale kdo byl Donnelly, kdo si vzpomene na něj? Do tohoto prostoru jsem namaloval a vyryl všechno, co jsem se od něj mohl dozvědět. Vstoupí sem někdo další, aby si připomněl mne? Vynořím se z oceánu jako ostrov, který nemá dno, spojím se v kamenný masiv, stanu se majákem, aby na tebe nikdy nezapomněli. Vždycky nás to sem táhlo; jednou se vrátí rackové a uhnízdí se v našich kostech a v našem příběhu. Pohlédnu vlevo a spatřím, jak vedle mě letí Esther. Pohlédnu vpravo a spatřím, jak vedle mě letí Paul. Za nimi zůstanou bílé čáry vryté do vzduchu a směřující k pevnině, kam bude vyslána pomoc.“
Monolog 11-2: „Milá Esther. Spálil jsem útesy Damašku, ten kalich jsem vypil až do dna. Noha i srdce splynuly s černou čárou vepsanou do papíru této loďky beze dna. Pořád pro mě zůstáváš hnízdem, ve kterém neporušená vejce jako z dávných věků do sebe narazí, rozbijí se a vykouzlí drobné černé kvítky. Ze spárů infekce – na křídlech naděje – odletět z ostrova. Zármutek překoná láska.“

Po žebříku vylezu na vršek vysílače a skočím dolů. Než dopadnu, tak se jako racek vznesu, prolétnu přes pláž a zamířím na moře v místě, kde jsou lodě z papíru.

Celkem komentářů 16 (59/59)


 

Teorie

Teorií ohledně celého příběhu Dear Esther je mnoho. Myslím, že by bylo lepší, kdyby se hráč s teoriemi druhých vůbec neseznamoval, ostatně není nikdo, kdo může s určitostí říci, jak je to vlastně celé myšleno. Dokonce se tvrdí, že ani sám autor příběhu nepostavil svoji hru tak, aby měla jen jedno možné vysvětlení.

Ale pro ty, které to zajímá, se pokusím osvětlit jednotlivé informace tak jak je vidím já a zveřenit tak svoji verzi příběhu.

 

Celkové pojetí

Mám dvě základní teorie. V jedné je vypravěč zároveň hlavním hrdinou a jde o manžela Esther. Tehdy je Esther již mrtvá a vypravěč se ve svém fiktivním světě (ostrově) snaží dostat za ní. Ostrov je tak jakýsi most mezi životem a smrtí. Vše pak končí vypravěčovou smrtí a kýženým přechodem do záhrobí za Esther. Druhá teorie je ještě mystičtější – hráč se zhostí role samotné Esther a svým způsobem i jejího muže. Výsledkem je pak probuzení Esther. K první teorii se však přikláním o více, ostatně náznaků, že je Esther již mrtvá je v třetí a čtvrté kapitole celá řada. Věřím, že vypravěč autonehodu přežil, ale pod tíhou viny se pokusil o sebevraždu, načež skončil v komatu a veškeré monology jsou vyprávěny jím. Vypravěč je zároveň Paulem (tím především), Donellym, Jacobsonem, poustevníkem i pastevci.

Vůbec nejzávažnějším problémem pro pochopení příběhu je určit správnou míru fantazírování, kterou si hráč připustí. Řada pojmů se stále opakuje – blikající anténa, , racci, bílé čáry, Damašek, Lotova žena… Je ale otázkou jak si jednotlivé pojmy představit, jak moc a kdy je brát jako metafory, či naopak skutečnost, na níž se dá stavět. Myslím, že tohle ovlivní naprosto vše. Asi každý z nás už během první hry dospěje k názoru, že došlo k autonehodě, že ostrov není zcela skutečný a že všechny postavy nám vypravěč až podezřele často připodobňuje sám sobě. Jenomže co dál? Jak si vyložit racky, jak hlavního protagonistu, co znamenají citáty z bible atd. Celý příběh stojí na řadě trhlin a i když hráč přijde s nějakou teorií, musí si věci, které jí zprvu odporují vyložit jinak než jak vlastně znějí. A tak hráč, který považuje Esther za živou při slovech o jejím zprůhlednění řekne, že je na pomezí života a smrti, zatímco jiný hráč, který věří v její smrt to vezme jako důkaz její smrti. V tomhle tkví geniálnost a zároveň hloupost příběhu – můžete nad tím přemýšlet X hodin a stejně se nikdy nedohrabete pravdě. Tu nám může sdělit jen sám autor, ale pokud ten tvrdí, že příběh je možné si vyložit různě, co to znamená? Že každý hráč má svoji pravdu anebo že příběh je děravý jako cedník, takže pravda jsou jen doměnky?

 

Rozbor nejdůležitějších událostí

1. Maják

1. Úvodní monolog má hned čtyři verze. Vypravěč tvrdí, že ostrov dobře zná, že ho navštěvuje často a že tam ztroskotal. Zároveň pochybuje o skutečnosti ostrova a zvažuje možnost, že si ho vymyslel. To skutečně platí, nakonec ostrov je jeho uzavřený svět kam uniká ve výčitkách za autonehodu.
2. Duch v majáku může být klidně Donelly. Některé věcí v domě ukazují na Donellyho (kniha o ostrově), ale většina na Paula (vzorec ethanolu, brožura o stolování, kniha o jogurtech…) a též o vypravěči (fotky Esther). Zdá se jakoby duch před hráčem utíkal. Paul je bezpochyby alkoholik, farmaceut a pochází z Wolverhamptonu. Prakticky každý chemický vzorec musí poukazovat jedině na něj a je snad i jeho dílem. Pravděpodobně je Paul základem vypravěče – je to jeho pravé jméno a jeho podstata.
3. Hrací karty, sbírku děl ani noty z budovy majáku nepovažuji za důležité – jen inventář zaneřáděného domu.
4. Mapa Británie jen poukazuje na to, kde ostrov leží. Ostrov ale není skutečný a tak nám mapa Británie v souvislosti s blízkostí Hebrid značí jen jedno – vypravěč to do svého smyšleného světa nemá daleko. Pak je tu ještě jiná možnost a to to, že ostrov existuje, ale jeho skutečná podoba se od vypravěčovy verze liší. Přikláním se však spíše k první variantě.
5. Certifikát o elektrikařině je Paulův. Proto jsou všude na ostrově schematické značky součástek. Zároveň nám to může značit, že je připojen na přístroje. A stejně tak chemické vzorce zase říkají o látkách, které mu jsou podávané do těla. Vlastně veškeré nákresy tou fluoreskující barvou jsou světelné body napříč fiktivním ostrovem (světem v komatu) a realitou (nemocnicí). Dokonce i nápisy a citáty z bible jsou jen jakousi odezvou z reálného světa.
6. Fotka ze svatby zachycuje vypravěče a Esther. Fotka ženy u auta zachycuje opět Esther.
7. Při chůzi k jeskyni započne druhý monolog. Vypravěč hovoří o poustevníkovi, který připlul na ostrov a hledal samotu. I poustevník je jen vypravěčem – krátce po nehodě se sžíral výčitkami a uzavíral se do sebe. Lidé, kteří poustevníkovi nosili dary jsou ti, co se snažili vypravěče povzbuzovat. A snažil se o to i sám vypravěč (také dal poustevníkovi dary) avšak nedokázal se vrátit do běžného života. Zajímavé je, že poustevník tu byl nejdříve, poté Jacobson, pastevci a nakonec Donelly. Paul na ostrově dle vypravěče nikdy nebyl, respektive se o něm nezmiňuje a ani nemusí, když Paul je sám vypravěč v základní formě.
8. Světlo se zprávou DAMASCUS je pro Paula velmi důležité. Podle bible Paul dosáhl Damašku a změnil se. I nyní se vypravěč alias Paul chce změnit – chce dosáhnout Damašku a být jiný – chce zemřít.
9. Monolog na pláži má opět čtyři varianty. Jde především o kontrast mezi klidem (na ostrově) a rušným životem (tam venku). Zajímavá je zmínka o Esther, která se po narození snažila vyplnit ticho svým křikem. Teď už ale nekřičí.
10. Otevřené klece značí, že rackové ostrov opustili. Racek se ale pákrát na ostrově objeví a jeho význam je určitě důležitý a to tím spíše, že na závěr příběhu se hlavní postava promění v racka. Racek může být jakýmsi mostem mezi světem ostrova a skutečností. Může být kýženou transformací (Damašek) a tedy přerodem mezi životem a smrtí, či obráceně (z komatu do života). Ale protože rackové ostrov opouštějí, je první varianta (smrt) pravděpodobnější. Zajímavé je také to, kdy se rackové objevují. První vylétne z majáku – Donelly? Druhý z poustevníkovy jeskyně – rozhodně poustevník. Zdá se jakoby jednotlivé části vypravěče opouštěly ostrov (umíraly).
11. Fibonacciho spirála s diodou tuto teorii potvrzuje – zdánlivě nekonečná linie končí světlem, které však neznamená život ale vypravěčův cíl – smrt.
12. Trosky auta v průrvě jsou odezvou na havárii – zlomový moment příběhu. Trosky jsou k nalezení na mnoha dalších místech.
13. Hebrejská písmena, je li to opravdu hebrejština, poukazují na číslo 21. A jak je později řečeno – vypravěč byl po nehodě 21 minut mrtvý, než se ho povedlo vzkřísit. Tehdy patrně vznikl ostrov a rozpolcení vypravěčovy osobnosti a to na 21 částí – Donelly, Paul, Jacobson, poustevník a zbytek pastevci.
14. Čtveřice monologů při vstupu na útes je zajímavá. Vypravěč ukradl Donellyho knihu z knihovny. On je Donelly a kniha je ostrov. Knihovna je jen místo odkud knihu (ostrov) získal. Vypravěč zvažuje možnost vytvoření ostrova při nárazu – nehodě na dálnici. To zcela souhlasí – Donelly alias vypravěč napsal knihu (vytvořil ostrov) na sklonku života (při ‚smrti‘ po nehodě) a nyní na ostrově pobývá a ukrývá se zde. Pak je ale ještě druhá velmi zajímavá možnost. Na závěr příběhu vypravěč označí svoji ženu jako Esther Donelly. Esther tak může být ve skutečnosti potomkem Donellyho a pak by sám Donelly skutečně existoval, napsal knihu, vypravěč ji četl a na jejím základě si vytvořil snový svět (ostrov). To by znamenalo, že skutečný ostrov existuje. To mohou podpořit i fakta jako třeba letopočty, jenže vypravěč se s Donellym až podezřele často zpodobňuje. Klidně je možné, že náš vypravěč je Paul Donelly a jeho žena Esther Donelly. Vypravěč se rozdělil do 21 lidí, proč by jednu z nich nemohl pojmenovat svým přijmením?
15. Bílé čáry jsou varováním pro vypravěčovo okolí – chce aby byl sám a postupně zemřel. Ještě mnohokrát se čáry zmíní a dle vypravěče čáry znamenají nákazu na ostrově a varování pro lidi z pevniny – pomoci anebo se stáhnout.
16. Monology u kamenů mluví o pastevcích a jejich víře. Měli jednu bibli, což značí, že byli pobožní a prý si mohli přiřazovat ostrov k výjevům z bible. Pastevci jsou taktéž vypravěčem a citátů z bible je zde celá řada, stejně jako „hmatatelných“ významů na ostrově – např Damašek = anténa. Vypravěč připodobňuje svoji situaci výňatkům z bible. Mluví o Lotově ženě, která se ohlédla na Sodomu a Gomoru načež zkameněla. Vypravěč říká o sobě a Esther, že takoví nejsou – možná se snaží udělat za minulostí tlustou čáru.
17. Monolog u jeskyně zní velmi důležitě. Vypravěč přiznává, že on žil v jeskyni – byl poustevníkem. Říká, že není schopen rozeznat poustevníka, Paula a sebe – stejná osoba. Vypravěč také říká, že by pro Esther dělal to, co pastevci pro poustevníka – nosil jí dary, aby vyšla ze samoty (probrala se). Ale není toho schopen. Oblečení, chleba a ryby jsou dary pro poustevníka. Dary, které dostal od druhých a které by on sám nemohl Esther předat. Ne proto, že by ji nemiloval, ale protože už je mrtvá.
19. Spacák značí přebývání poustevníka neboli vypravěče o samotě v jeskyni, lahev whisky poukazuje na jeho alkoholismus a kosti v misce značí smrt poustevníka – určitý přerod od uzavřenosti k hledání Damašku (změny). Že je poustevník mrtvý značí i racek vylétající z jeskyně.
20. Kniha o chemii a bible položené vedle sebe jakoby měly mít stejnou váhu.

 

2. Boje

1. Monolog u vraku je velmi zajímavý. V jednom případě vypravěč mluví o dopisech, které posílá k domu Esther a beznadějně doufá, že si je přečte. Mohou to být zprávy, které jí předával, a marně doufal, že si je mrtvá žena přečte. Další monolog jasně říká, že loď převážela antacidní jogurt do Evropy. Co je tím jogurtem vlastně myšleno? Snad jde o alegorii na nehodu. Vypravěč podle svých slov plánoval obchodovat s jogurty (viz další monology), ale nehoda mu všechno zhatila. Další monolog, kde se mluví o soupisu škod (u nehody) a strachu, že se Esther v tu chvíli probudí. To zcela jistě značí vážná zranění Esther, ale vypravěč říká, že ji ještě neučesali a nenalíčili. Může být v tak prosté větě skrytá celá pointa příběhu a to to, že Esther ještě nečeká pohřeb? Anebo to jen značí, že před cestou do krematoria byla nějaký čas v nemocnici, než zemřela?
2. Duch probíhající k bójce může být ten samý jako v majáku, těžko říct. Ale protože je podobná postava vidět i později u chatky a také na konci hry u svíček a u vysílače, řekl bych, že jde o nějakou tvář vypravěče. Možná poustevník, který konečně vylezl z jeskyně?
3. Monolog na opačné straně (u vraku lodi) hovoří o prasklině v lodi, kterou sem dorazili další pastevci. Pokud budu hodně fantazírovat, můžu si opět připodobnit loď autu (což podporují trosky auta na stráni) A zničení života může znamenat i lékařský přístroj.
4. Další monolog u cesty k jámě je výmluvný. Jednou se tu mluví o zprůsvitnění Esther – snad smrt. Také vypravěč mluví o okraji útesu a znovuzrození. Zní to jako pokus o sebevraždu. Zmiňuje však anténu, patrně onen blikající vysílač. A závěr příběhu určitou transformaci skutečně přinese. Vůbec ta nejzákladnější a snad i nejtěžší otázka – kdo je hlavní hrdina nabízí dvě odpovědi. Esther nebo její muž? Ovšem transformace Esther – ať už život či smrt (pokud je opravdu v komatu), rozhodně způsobí transformaci vypravěče (také život či smrt), takže závěr příběhu by se dal připodobnit změně stavu obou dvou, čili jednou z tváří vypravěče, která utváří jeho osobnost může být i sama Esther.
5. Chata na kopci patří Jacobsonovi, ale vypravěč o ní mluví jakoby byla jeho. Hovoří o skládacích židlích, na které usedala Esther, o oblečení, které mu patří… Jacobson je jen další tvář vypravěče, která však v době hry zemřela stejně jako poustevník a Donelly. To potvrzuje i další racek, co z domu vylétne. Racek, který opouští ostrov se zdá být změnou stavu – buď život nebo smrt. Jediný, kdo ještě žije je Paul – základ vypravěče, jeho původní jméno a forma – ta se změní na konci hry.
6. Chirurgické nástroje značí operaci (nebo pitvu), fotky ultrazvuku těhotenství Esther, rozbitá vejce svědčí o tom, že o dítě přišla.
7. Vypravěč mluví o Donellym a Jacobsonovi, jakoby byli už mrtví – už se od jejich tváří oprostil. Donelly byl stvořitel ostrova, který na něj připlul, protože hledal pomocnou ruku – psal o lidech, o ostrově… ale byl zklamaný z toho, co vidí – vypravěč se ani ostrovem nedovedl zbavit viny. Jacobson byl pastevec, který na ostrově postavil dům (vypravěčův dům). Jacobson je opět vypravěč a jde o nedobrého člověka, který zemřel ve snaze dostat se z jeskyní nahoru (snad marná snaha oprostit se od viny). Vypravěč tvrdí, že Donelly užíval opium a trpěl syfilitidou. Takové věci mohly v případě vypravěče jen umocnit představu o skutečnosti ostrova.
8. Vysypané Donellyho knihy možná potvrzují jeho smrt.

 

3. Jeskyně

1. Úvodní monolog značí, že vypravěč zachází dál než kdy předtím. Ani Donelly, ani Jacobson – ti dva zemřeli dříve než dosáhli jeskyní. Monolog v červeném sálu se zmiňuje o nehodě. Vypravěč říká, že trvalo 21 minut, než přijeli (zřejmě sanitka).
2. Důležité je i to, jak si představit samotné jeskyně. Jsou teorie, které říkají, že jde o vypravěčovo tělo, že červený sál je srdce a že vypravěč poté stoupá až k mozku. Jenže cesta vzhůru je protkaná spoustou pádů, takže připodobnit cestu jeskyněmi cestou lidského těla mi nepřijde správné. Nepochybuji však o tom, že jde o vypravěčovo nitro, kde se narovinu a bez větších vytáček mluví především o nehodě. To je něco, co Donelly ani Jacobson nedokázali a zemřeli – nepohlédli pravdě do očí.
3. Monolog u řeky je zajímavý. Vypravěč hovoří o jeskyních jako o svém těle a nitru. Mluví o infekci, práškách na bolest a zárodkách křídel. Myslím, že to značí marnou snahu vyrovnat se s nehodou a ne zcela úspěšný pokus o sebevraždu (částečná transformace – zárodky křídel). Mluví se i o analgetikách (diazepam, paracetamol) a velkých dávkách, které vypravěč bere. Zřejmě způsob sebevraždy.
4. Spousta papírových lodí jsou dopisy pro Esther a to, že jsou tam, kde jsou značí, že nedošly ke svému cíli.
5. Monolog u jezírka je podle mého názoru stěžejní. V některých verzích se mluví o krematoriu a Esther. Vypravěč u jezírka říká, že to není ten komín, který ji vynesl do oblak. Esther je tedy již mrtvá a vypravěč ji vidí v nebi, odkud mu podává ruku – ve smyslu, aby šel za ní.
6. Vzpomínka na dálnici má tři verze. V jedné je zde operační stůl pokrytý mincemi. Mince si můžu vyložit jednak jako přání štěstí – uzdravení se (Esther je živá) a nebo jako pro Chárona alias převozníka duše do záhrobí (Esther je mrtvá). Pak tu mohou být dvě auta – nehoda. Tahle vize může říkat, že Paul je skutečná osoba a skutečně naboural do vypravěče a Esther. Tahle vize podporuje striktně reálnou teorii, která říká, že Donelly existoval, ostrov existuje…  Tuto teorii však osobně nepodporuji a za viníka nehody opět považuji opilého vypravěče. Třetí verze je jen jediné zničené auto a tedy skutečnost, že žádný Paul alias spoluviník nehody tu nikdy nebyl. Tahle vize teorii a skutečnosti Paula jasně vyvrací a jde tedy o nejvíce vypovídající vizi.

 

4. Záře

1. V úvodu se vypravěč opět zpodobňuje s Donellym a říká, že on řídil auto. Donelly je dost možná přijmení vypravěče a sám Donelly je odpovědný za nehodu, je to ta zavrženíhodná odporná bytost. Později vypravač mluví o tom, že před zemí zvolil oheň. Mluví se tu o pohřbu a protože jiná verze monologu líčí, jak si vypravěč vzal část popela s sebou, musí jít o popel Esther.
2. Vypravěč mluví o Paulovi. Říká, že pracoval pro farmaceutickou společnost, že chtěl prorazit na trh s antacidním jogurtem,… Poté mluví o sobě a říká, že studoval chemii. Není pochyb o tom, že vypravěč je Paul. Smysl dávají i chemické vzorce.
3. Hojně se zmiňuje číslo 21. 21 minut, než vypravače oživili, 21 dopisů pro Esther,… Dále vypravěč mluví o cestě k Damašku. To, že vypravěč mnohdy mluví o Paulovi ve třetí osobě je matoucí, ale zároveň ho někdy připodobňuje sobě – 21 minut než se probral, atd.
4. Věci nalezené u svíček jen kompletují části roztroušené po ostrově. Fotka a svíčky je mrtvá Esther, trosky auta jsou autonehoda, přístroje pokusy o oživování, či pitva (těžko říct). Ale dost nejednoznačné jsou vejce a nad nimi citát z bible mluvíci o ozáření světlem během cesty do Damašku a následným pádem. Rozbité vejce značí zničený život, jako třeba v té chatrči, ale celá vejce a hnízdo? To vypadá jako nový život. Celý tato kapitola je o cestě k Damašku a o konečně proměně, kterou za nový život lze považovat.
5. Monology při cestě k bunkru nebo co to vlastně je, jsou především o cestě Paula k Damašku, čili cestě vypravěče ke kýžené změně. Stále se opakuje 21 pokusů než došlo k oživení, což způsobilo 21 tváří vypravěče, tedy 21 racků. A rovněž se stále zmiňuje vzdálenost Esther jakoby překročila určitou hranici.
6. Citáty z bible o cestě k Damašku alias vysílači, jsou opět jen cestou vypravěče alias Paula ke změně (neboli smrti). Vypravěč se tady přiznává k tomu, že nebyl opilý. Opilost byla zřejmě jen zástěrka jak si před sebou samým obhájit vlastní selhání.
7. Duch u vysílače má tři podoby a je vidět podstatě lépe než ten v odrazu kaluže u svičky. Přiřadit duchy k postavám není nic snadného. Máme tu poustevníka, Jacobsona, Donellyho, Paula (vypravěče) a Esther. Duch v kápi může být poustevník, průsvitný duch by mohla být přímo Esther a muž se zohavenou tváří snad Paul. Těžko říct.
8. Závěrečný monolog je vyvrcholením a nabízí pár zajímavostí. Vypravěč říká, že vedle něj poletí Esther i Paul. Nemyslím, že teď má dojít k nějakému zvratu ve smyslu, že vypravěč není Paul a nemá s Esther moc společného. Kdepak. Vypravěč o sobě mnohokrát mluvil jako o Paulovi a mnohokrát o něm mluvil i ve třetí osobě. Druhá verze je kratší a je tu zmínka o vejcích – snad nový začátek. Že zármutek překoná láska – tedy jedině smrt a opětovné shledání s Esther na druhé straně.
9. Závěr má jednak silnou emotivní náplň, ale také pokračuje v příběhu. Hrdina se krátce před dopadem mění v racka, tak jako se rackem stal Jacobson a další. Hrdina je konečně mrtvý a na pozadí skladby zazní slova: „Esther, Esther.“ To jakoby vypravěč na nemocničním lůžku naposled volal jméno své milé. Kdyby mělo dojít k probuzení Esther, uměl bych si to představit radostnější a na závěr by nehrála jakási smuteční hudba, snad chorál. Po ztemnění obrazovky přijde ještě jednou „Vrať se…“ Toto spojení zaznívá i v momentě, kdy hráč třeba spadne do hluboké vody a tehdy se objeví kousek od břehu. Toto bych však považoval za větu mířenou na Esther, aby byli zase spolu, což budou, neboť vypravěč (racek) letí přímo do místa, kde jsou ty dopisy, které Esther posílal.

1 komentář u „Dear Esther – Landmark Edition

  1. neviem, či tieto články píše všetky jedna osoba, ale kritizovať každú adventúru ktorá sa pokúša o humor, tým, ako je trápna, a potom sa v tejto recenzii ohánať tvrdeniami ako metaforický a hlboký je dialóg hry, keď je to vyložene ako vytrhnuté zo zošita emo teenagera, je oveľa trápnejšie

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zadejte výsledek poč. operace * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.