Nibiru je dobrodružná hra vyprávějící příběh archiváře Martina Holana. Díky svému strýci se vypravuje odhalit jedno z největších tajemství světa. Původně nevinná cesta do Čech se souhrou náhod mění v nebezpečnou výpravu odhalující dávno zapomenutá tajemství.

Nibiru je remake starší adventury s názvem Posel bohů. Drží se jen hlavní kostry původního příběhu a přidává mnoho nového, včetně hlavního hrdiny. Nibiru je v mnohém podobné Poslu smrti, od kterého si bere engine, systém inventáře a dialogů, zobrazování aktivních předmětů a další věci.

Grafika, zvuky i hudba jsou výborné a dohromady vytváří skvělou atmosféru – někdy pochmurnou, někdy volnější ale přesto vždycky působivou. Úroveň dabingu je podobně skvělá jako v případě Posla smrti. Vinou rychlého spádu hry se postavy na scéně moc dlouho neudrží, takže ani dialogy nejsou nijak dlouhé a vypovídající. Může to být považováno za výtku, ale nač se dozvídat o postavách přehršel informací, když je už nikdy více nepotkáte? Přesto se tu najde dost známých herců a dabérů, tentokrát v čele s J. Šťastným v roli Martina Holana. Jeho výkon je sice dobrý, ale Samuel v podání M. Dlouhého je i tak nepřekonaný.

V Nibiru samozřejmě nechybí logické hádanky. Některé jsou lehké jiné těžší a jedna opravdu zapeklitá. Vymýšlení zcela nových hádanek však autorům asi moc nešlo a tak je podstatná část z nich pouze kopii z Posla bohů.

Hodnocení: 80%
Délka – cca 8h

---

 

Návod

Ovládání + tipy:
– LTM (levé tlačítko myši) – pohyb postavy, prohlížení aktivních objektů, používání předmětů a mluvení s postavami
– PTM (pravé tlačítko myši) – podrobné prozkoumání aktivních objektů, prozkoumání předmětů v inventáři a dodatečné informace o postavách
– Tabulátor – zobrazení východů z obrazovky.
– pokud se uchopený předmět rozbliká, jde na daném místě použít

 

 

 

Kapitola I
Česká republika

Karlův most

Jste Martin Holan a během práce v kanceláři vám zavolá strýc, že v Čechách byla objevena Německá válečná štola a požádá o schůzku ve své vile. Za deštivého odpoledne tam přijdete a strýc vám vysvětlí, že pátrá po tajemství Nibiru a že pozůstatky z výzkumů Němců za války by mohly být tam. Pošle vás do Prahy kde se máte na Karlově mostě sejít s jistou Barborou.
Dorazíte tam pozdě večer ale Barbora tu není. U sebe máte peněženku a mobil. Prohlédněte most a zeptejte se malíře. Chce abyste počkali. 
Tip – Malířovo kreslení je proces na čas. Stravte chvilku prohlídkou okolí nebo jen chozením sem a tam. 
Pak s malířem promluvte (Barbora, Barbora). Řekne, že Barbora byla nervózní, že u sochy sv. Tomáše něco psala a také vám prodá vám portrét muže, kterého v tu dobu maloval a který odešel (portrét muže, o kterém malíř mluvil) Prozkoumejte podstavec sochy a najdete lísteček, kde Barbora píše, že ji někdo sleduje a že se sejděte v jejím bytě. Použijte mobil a zavoláte strýcovi, který vám dá Barbořinu adresu. 

Jsem Martin Holan a pracuji ve Francii v jednom zapadlém archivu. Tohle je patrně největší dobrodružství mého života a přitom to všechno začalo nevinně – jedním telefonátem mého strýce. Měl jsem za to, že plánuje další z nudných výletů do Anglie ale nebylo tomu tak. Neřekl mi mnoho, snad jen to, že se v Čechách našla štola z konce 2. světové války. Chtěl schůzku ve své vile. Za deštivého odpoledne jsem tam dorazil a zjistil o co strýci jde. Naznačil, že pátrá po tajemství Nibiru a věří v jeho existenci, stejně jako věřili Němci za druhé světové války. I oni se tím zabývali, ale výsledky výzkumů se nenašly a strýc zřejmě doufá, že se konečně někde něco objeví. Chce abych tu štolu jel omrknout. Nevím, co přesně čeká, že se tam najde, ale jdu do toho. Mám se zkontaktovat s nějakou Barborou a od ní zjistit víc. Schůzku máme večer v Praze na Karlově mostě.

Do Prahy přijíždím až mnohem později ale doufám, že Barboru ještě zastihnu. S sebou mám jen peněženku se slušným obnosem a mobil. Je mi na první pohled jasné, že Barbora už odešla. Zkusím zjistit víc. Malíř vypadá, že tu stojí už dlouho, tak ho zkusím proklepnout. Sdílný není a odbyde mě s tím, že musí dokončit obraz. Chvíli počkám, zatím si prohlídnu okolí (Vltavu, sochu, malířský stojan…) a později to zkusím znova. Malíř plácá kupu věcí, ale to podstatné jaksi vynechává. Zkusím to znovu, snad z něj něco dostanu. Navrhnu, že koupím obraz chlápka, co tu byl, když tu Barbora čekala. Nezaplatil, takže malíři uhradím, o co přišel. Mám obrázek neznámého muže za 500Kč. To je tedy koupě… Alespoň se dozvím víc o Barboře – postávala u sochy sv. Tomáše, rychle něco psala a pak zmizela. Nic moc ale prohlídnout podstavec sochy ještě zvládnu. Objevím lísteček se vzkazem. Zdá se, že Barboru někdo sleduje. Schůzka se přesouvá k ní do bytu. Zavolám strýce a ten mi poví, kde Barbora bydlí – Cechovní ulice 52. Dozvím se i její příjmení – Kánská. Vydám se tam.

 

Cechovní ulice

Taxi mě dovezlo do Cechovní. Zkusím otevřít dveře od domu, kde bydlí Barbora, ale neúspěšně. Dalo se to čekat, vzhledem k tomu kolik je hodin. Zazvoním na Barboru. Nic, zvláštní. Zkusím to ještě jednou. Pořád nic. Copak není doma? Vždyť jsme měli mít schůzku. Nedá se nic dělat musím zazvonit na někoho jiného a doufat, že mi otevře. Někoho vyberu a zazvoním. Smůla, dotyčný mě odbyde. Zkusím někoho jiného ale bohužel zase nic. Do třetice všeho dobrého a zkusím menší fintu. Chlápek co se ozve se ale poslíčkem s pizzou uprostřed noci nenechá obalamutit a já mám zase smůlu. Nevzdávám se a zvoním dál. Další vyrušený člověk se se mnou ani nechce bavit, takže zase tvrdnu venku. Zvoním dál (už popáté) a konečně mám kliku – muž, kterého jsem vyrušil evidentně nespal a nechá si vše vysvětlit. Pustí mě dovnitř abych Barboru mohl zkontrolovat.

Z haly vede nahoru výtah a schodiště. Nemá ale smysl se vydat do vyšších pater, dokud nezjistím, kde Barbora bydlí. Všimnu si poštovních schránek a pořádně si je prohlédnu. Zjistím, že Barbora bydlí v 5. podlaží v bytě č. 17. Po schodech nepůjdu, to by bylo příliš zdlouhavé. Zvolím výtah a za chvilku už jsem v pětce. Barbora má byt přímo na konci chodby. Zazvoním a náhle se v bytě zhasne (vidím to škvírou pode dveřmi) ale nikdo neotevírá. Divné. Zabouchám na dveře. Nic. Zkusím to znovu a silněji. Nikdo neotevře a jen to vyruší nějakou paní z nižšího patra. Musím se do bytu nějak dostat ale dveřmi to nepůjde. Vydám se po schodech nahoru na půdu ale zastaví mě zamčené dveře. Sjedu do haly a prohlédnu si nástěnku v chodbičce u vchodových dveří. Je tu poznámka ohledně klíče od půdy – je v 5. patře u hasičáku. Vyjedu nahoru a všimnu si cedulky vedle hasičáku. Najdu pod ní klíček. Otevřu s ním půdu a vstoupím.

Je tu tma jak v pytli. Dál než na světlo z chodby nepůjdu. Hned vedle dveří se mi podaří nahmatat vypínač. Se světlem je to hnedka snazší. Z kýble pod policemi vezmu hadr a z věšáku lano. Všimnu si skříně a otevřu ji – prázdná. Jedna z noh je nahrazena cihlami. Odstraním je, skříň se převáží, spadne a rozloží. Vykutálí se z ní nějaká věc a zapadne do díry v prknech. Sáhnu tam ale zraním se o hřebík. Zkusím to znovu a opatrněji. Vytáhnu skleněnou kuličku. Možná se bude hodit, teď je ale načase řešit důležitější věci – všimnu si, že skříň zakrývala okno. Rozbiju ho pomocí hadru, abych se nepořezal. Ještě hadrem odstraním zbylé střepy a trochu zariskuju – obvážu lano kolem trámu a spustím se z okna. Dostanu se do Barbořina bytu, který je hned pode mnou. Než se rozkoukám dostanu ránu a jdu omráčený k zemi.

Den
Probouzím se až ráno a hned si všímám hrozného nepořádku. Jako by tu někdo něco hledal… Jít na chodbu je nesmysl a riskovat další cestu po provazu také. Nejdříve to tu musím prohledat a zjistit, co se stalo. Všimnu si počítače. Někdo se do něj snažil dostat ale nepovedlo se mu to. Bez hesla dopadnu stejně. Podívám se do vedlejší místnosti a… najdu ve vaně… mrtvou Barboru. Ten, co mě omráčil je bezpochyby vrah a to znamená, že tady jde o něco velkého. Barbořin kocour se povaluje na koši od prádla. Na obojku má jméno Felix. Hmm, co když si Barbora dala do počítače heslo svého domácího mazlíčka? Zkusím to a… bingo jsem uvnitř. Zjistím, kde přesně štola leží ale tím to končí. Přesto je to posun kupředu, ačkoli mě kvůli smrti Barbory čeká spousta problémů navíc. Seberu ze země červenou kabelku a podívám se co v ní je. Najdu Barbořinu ID kartu od jejího pracoviště – Centrálního městského archivu. Hned nato slyším policejní vůz a do toho volá strýc. Ten si tedy umí vybrat dobu na hovor… Rychle mu vysvětlím, co se stalo a on mě varuje abych se policii nevydával. To by mě samotného nenapadlo… Policie zabuší na dveře a já musím prchat po laně. Z půdy scházím už když jsou policisté v bytě, takže na poslední chvíli. Z haly vyjdu dveřmi ven.

 

Centrální městský archiv

Nejdřív ze všeho zavolám strýci. Poradí mi abych se dostal do Barbořiny kanceláře a zkusil najít zprávu o štole. Pak budu muset získat, na základě zprávy, povolení na úřadu památkové péče. Prý se v okolí našly miny a hlídají to tam vojáci, takže je jasné, že tam nepustí každého kolemjdoucího. Nebude to snadné. Teď stojím před budovou archivu a na lavičce v parku posedává důchodce, krmící ptáky. Nereaguje na mé oslovení. Buď si ze mě dělá srandu nebo je hluchý. Zkusím to znovu a pořádně nahlas. Důchodce si konečně všimne, že tu jsem a řekne mi, že se snažím marně – je hluchý a nechce se se mnou bavit. Já s ním ale ano! Z parku odejdu pryč a vydám se k úřadu.

 

Úřad památkové péče

Stojím před úřadem, kde bych mohl získat povolení ke vstupu do štoly. Zkusím vejít ale je zamčeno. Zřejmě mají polední pauzu. Všimnu si spícího pobudy na lavičce. Budit ho se mi radši ani nechce. Jdu podél budovy a dorazím ke kiosku. Prohlédnu si kam vede podchod a najednou kousek ode mne vybuchne petarda. Z okna vykoukne malá holka a myslí si jaká to není legrace. Zjistím od ní, že petardy ukradla bráchovi ale mě by se docela hodili. Optám se, jestli mi je nedá. Nedá, bohužel. Zkusím je vyhandlovat za skleněnku, což se pro ní jeví jako výhodný obchod a za chvíli jsem majitelem dvou petard. Vrátím se k úřadu, kde již probuzený žebrák vyhrává na kytaru. Oslovím ho a zjistím, že to byla právě vybuchující petarda, co ho přimělo vstát. Chce po mě cigarety, což u sebe nevedu, ale pro budoucí přátelské vztahy by nebylo špatné se trochu zavděčit. Koupím cigarety u prodavačky v kiosku a přikoupím k tomu ještě sirky (bez nich bych petardy nemohl zapálit). Cigarety dám žebrákovi, který mě nabídne případný revanš. To se jistě může hodit ale teď už zpátky k archivu.

 

Centrální městský archiv (2.část)

Zapalovat petardy jen tak mi přijde zbytečné ale zkusit je hodit k důchodci není zase tak špatný nápad. Rána vyplaší ptáky a důchodce se konečně i s naslouchadlem vrátí do světa, kde žijí i lidé. Ukáže se, že v archivu pracoval 30 let jako hlídač a teď tam dělá jeho synovec. Průchod přes vrátnici prý není nijak jednoduchý ale nabízí mi pomoc. Nepotřebuji, ostatně ještě jsem tam ani nebyl, takže je nejvyšší čas to napravit. Vrátný mě skutečně hned odchytí a odmítne mě dovolit jít dál. Dokud mě sám nepustí, tak dovnitř nemůžu. Zkusím menší fintu s Barbořinou ID kartou a řeknu, že mi jí dala abych na ní počkal v kanceláři. Hlídač argumentuje tím, že počkat na ní můžu i u vrátnice, což je sice pravda ale těžko bych se jí někdy dočkal. Promluvím s ním ještě jednou, jestli si to nerozmyslí, ale bohužel… Zajdu do parku a požádám přeci jen důchodce o pomoc. Slíbí mi volný průchod přes vrátnici ale chce kvalitní červené víno. V parku ho asi neseženu, takže zpátky k úřadu.

 

Úřad památkové péče (2.část)

Zajdu ke kiosku a zeptám se na víno. Vedou jen krabicové víno ale alespoň něco (mohl bych to víno jít dát důchodci ale je mi jasné, že by to k ničemu nebylo). Takže jak udělat z krabicového hnusu kvalitní lahvové víno? Poptám se žebráka jestli by mě nedal prázdnou flašku, koneckonců na římse má slušnou sbírku. Souhlasí a já si můžu vybrat jakou chci. Vezmu lahev úplně vpravo a přeliju do ní krabicové víno. Vida, kvalitní červené víno je na světě. Zpátky k archivu.

 

Centrální městský archiv (3.část)

Víno dám důchodci, ten znalecky uzná, že to víno bude stát za to (to tedy bude) a dostanu jeho starou průkazku, se kterou se mám hlásit na vrátnici a synovec už bude vědět (zřejmě nejsem první komu důchodce nabízí svoji pomoc). Zajdu dovnitř, ukážu průkazku a mohu vejít. Vrátný mi ještě poradí, že Barbořinu kancelář mám hledat v suterénu. Z haly si to zamířím hned k výtahům. Dostanu se do suterénu, kde má kancelář Barbora. Jít zpátky teď nepotřebuji, dokud něco neobjevím. Všimnu si potrubní pošty na kterou použiju Barbořinu ID kartu. Sice přístroj aktivuji ale bez potřebného kódu nic nezískám. Dveře do kanceláře jsou zamčené, ale když s kartou projedu čtečkou vedle, hned se mi otevřou. V kanceláři je spousta věcí a mě nejprve zaujme stůl. Je na něm fotka Felixe avšak vzhůru nohama. Že by se takhle Barboře líbil víc? To asi těžko, takže v tom něco bude. Vezmu ořezávátko a tužku (není ořezaná). Prohlédnu si prázdný bloček a všimnu si, že je tam vytlačené nějaké písmo. Starý trik s tužkou by mohl fungovat ale s neořezanou se mi to nepovede. Ořežu ji ořezávátkem a bloček přečmářu. Máme tu kód. K čemupak asi bude? Na stole je ještě krabice od počítačové hry Posel smrti. Hmm, Barbora si umí dobře vybrat… Od stolu odejdu a začnu se věnovat počítači. Zase heslo? Takže když tady máme obrácenou fotku Felixe a když v Barbořině bytě bylo heslo Felix, co takhle zkusit to opačně, tedy XILEF. A… jsem uvnitř, výborně.

Nechám si vytisknout zprávu o nálezu, který Barbora dostala od Petra Nedole. Zprávu o nálezu si vezmu z tiskárny ale bez razítka moc věrohodná nebude. Všimnu si malé květiny na stojanu a podívám se pod květináč. Je tu schovaný klíček. Zkusím jestli pasuje do šuplíku u stolu a… výborně, je otevřeno. Je tu razítko archivu, které vezmu a vydám se na chodbu. Vyzkouším kód z bločku do potrubní pošty. Nejprve ale musím přístroj aktivovat ID kartou a pak rychle použít kód, než se aktivace zruší. Chvíli to zabere ale přijde mi dokument, který si Barbora uložila. Je to dokument o Německém válečném projektu Nibiru. Pročtu ho a dozvím se, že cílem bylo získat a využít artefakty zřejmě mimozemského původu. Práce vedl jakýsi vědec Maelstrom a zastupoval ho Raumhart. Zajímavé, zdá se, že Němci opravdu něco objevili. Nemá smysl tu dál zůstávat, takže se vrátím výtahem nahoru, vyjdu z budovy a pokračuji na úřad.

 

Úřad památkové péče (3.část)

Úřad konečně otevřel a já můžu vstoupit. Oslovím recepční a vysvětlím jí moji žádost. Bohužel se to prý bez vyplnění formulářů a zbytečně zdlouhavého čekání neobejde. Prostě klasika. Zkusím rovnou napochodovat do vedlejší kanceláře ale sekretářka mě nepustí. Ředitel je prý zaneprázdněný. Požádám sekretářku o vizitku a půjdu ven. Po chvilce se vrátím a zkusím to sekretářce znovu vysvětlit, což se jaksi nevydaří a ona mi odmítne pomoct. Půjdu ven a poptám se na sekretářku žebráka. Koneckonců tady vysedává den co den, takže by mohl mít přehled. Zjistím, že má stříbrný mercedes parkující u úřadu. Podívám se na něj a zjistím značku. Přichází čas na malou fintu, jak sekretářku vystrnadit. Zavolám na její vizitku (zkoušet to někde jinde než u úřadu by bylo zbytečné). Trik s nutností přeparkovat z důvodu blokování kanálu vyjde a sekretářka vyrazí ven k autu.

Vstoupím na úřad. Jít k řediteli, když není zpráva potvrzená je nesmysl, takže jí nejprve orazítkuji razítkem archivu a mám kompletní zprávu. Ředitel chápe moji situaci (ačkoli mu jí podám značně upraveně) a dokonce je i celkem slušný. Vzhledem k tomu, že jsem členem mezinárodní archeologické společnosti a že „znám“ Petra Nedoleho, souhlasí s okamžitým potvrzením a já se tak mohu vydat do západních Čech.

 

Vojenský tábor – Den

Přijíždím k místu nálezu za deštivého počasí a hned jsem osloven vojákem, který stráží bránu. Díky povolení se sice dostanu do areálu vojenského tábora ale jsem majorem důrazně upozorněn, abych se vyhnul vstupu do štoly. Také se dozvím, že se tu pohybuje jeden můj „kolega“. Všimnu si, že major studuje nějaké plány a promluvím s ním. Stručně mi vysvětlí, k čemu zde došlo. Dělníci připravovali výstavbu dálnice a nalezli štolu a miny, proto kontaktovali památkáře a ti se obrátili na armádu. Armáda zabezpečila oblast a čeká na pyrotechniky z Čáslavi. Major se se mnou už bavit nechce a do vedlejšího stanu mě nepustí. Vydám se tedy dál lesem.

Překročím říčku a dojdu na vysekanou mýtinu s maringotkami a dřevěnou boudou poblíž. U maringotky sedí chlápek v civilu. Promluvím s ním a představí se jako Petr Stašek. Prý má částečně Německé kořeny a chce se dostat za každou cenu do štoly. Tvrdí, že vojáci by mohli vše zničit a taky, že vůbec netuší s čím mají co dočinění. Myslí tím štolu jako takovou nebo něco uvnitř? Potvrdí mi, že se tu našli miny a taky mi nabídne maringotku. Ne snad, že by byla jeho, ale dělníci je tu nechali a vojáky to nezajímá. Zkusím vejít do boudy vzadu ale neúspěšně – zamčeno. Po stezce pokračuji dál až dojdu ke štole. Oslovím vojáka ale ten mě pošle čelem vzad – do štoly nikdo nesmí. Zkusím ho přemluvit a sdělím mu, že mám povolení ale rozkaz je rozkaz a povolení se nevztahuje na štolu jako takovou. Prohlédnu si ji a vrátím se ke Staškovi. Promluvím s ním o nových objevech, ale při zmínce o boudě značně znervózní. Proč? Poví mi také o vratech, co jsou ve štole a vedou někam dál. Vrátím se až k bráně a oslovím vojáka co ji hlídá. Ze všech co tu jsou se jeví jako největší pohodář ale stejně se nic zajímavého nedozvím. Zajdu ke Staškovi a poradím se s ním. Myslí si, že dokáže obejít stráž u štoly a navrhne setkání v jeho maringotce pozdě v noci. Souhlasím s tím, ostatně, co jiného mi zbývá…

 

Vojenský tábor – Noc

V noci se vzbudím a vyjdu k maringotkám. Stále prší a do toho bouřka. Navštívím Staškovu maringotku ale on tu nikde není. Než se vrátím ven, musím zjistit víc. Ze stolu vezmu otvírák na konzervy a z poličky dvě fazolové konzervy. Jsou už prošlé. Ze Staškova kabátu vytáhnu lísteček s kódem. Netuším, co značí ale asi bude důležitý. Vyjdu ven a vydám se ke štole. Voják však stále hlídá, takže to nemá smysl a vrátím se k maringotkám. Pokračuji přes můstek k bráně, kde oslovím vojáka. Poptám se na světla a boudu a zjistím že uvnitř mají generátor, který světla napájí. To se může hodit ale dovnitř mě nikdo jen tak nevpustí. Klíče by měly být u majora ve stanu. ale voják mě pochopitelně nedovolí vejít. Zajdu zpět k řece a po chvíli zase navštívím vojáka u brány. Zmíní se, že má hlad a poprosí mne o nějaké jídlo. Žádná výhoda z toho pro mě nekouká ale proč ne. U řeky jsou houby, které vezmu a zajdu do maringotky. Sirkami zapálím kamna a otvírákem otevřu konzervu (můžu ji zkusit ohřát, ale pouhé fazole by nebyly nic moc). K fazolím nejprve přidám houby a pak konzervu dám na kamna. Po chvíli je pokrm dostatečně teplý a mám ohřáté fazole s houbami, které zajdu předat vojákovi. Poděkuje ale tím to končí. Vrátím se k řece a po chvilce se půjdu na vojáka zase podívat. Evidentně mu fazole a houby neudělali dobře a chce po mě abych to tu na chvilku pohlídal. Když odběhne, mohu v klidu vejít do stanu. Chrápe tu major a chodit zase ven, než najdu co potřebuju je zbytečné. Z jeho uniformy vyndám klíče a ze stolu vemu vysílačku. Poté vyjdu ven a zajdu k boudě, kterou klíčemi odemknu a vstoupím.

Je tu skutečně generátor, ovšem ovládání je uzavřeno víkem. Ze stolu seberu brašnu a vyndám z ní všechny věci. Je tu spousta nářadí – šroubovák, francouzák, olejnička, baterka a nit. Vezmu ze stolu kladivo a z police lano. Šroubovákem odendám víko z generátoru, načež se ozve pípání, které vychází ze skříně u vchodu. Vypínat světla nebudu, dokud si neseženu dostatek vybavení pro vstup do štoly. Je mi jasné, že to tam nebude nic snadného. Nejprve ale musím zjistit odkud pochází ten zvuk, proto si prohlédnu skříň – má na sobě zámek. Kladivem urazím zámek u skříňky, otevřu ji a podívám se co v ní je. Najdu mrtvé tělo! Prohlídnu kapsy, narazím na doklady a z nich vyčtu jméno oběti… Petr Stašek. To znamená, že chlap, který mi chtěl pomoci je někdo úplně jiný a za Staška se vydával, snad kvůli tomu aby nevzbudil podezření. Evidentně stojím proti velice nebezpečnému člověku, který je schopen za svým cílem jít doslova přes mrtvoly ale co je vlastně jeho cíl? Vypnu světla, což zhasne jen světlo v boudě, takže špatný obvod. Nahodím světlo zpátky a vypnu druhý obvod. V táboře je tma a voják před štolou jde zkontrolovat generátor. Abych ho nepotkal, schovám se pod maringotku a jakmile projde, pokračuji rychle do štoly. Než se světla rozsvítí jsem už uvnitř.

 

Štola

Světla, co sem rozmístili vojáci osvětlují chodby dostatečně, takže se tu mohu volně pohybovat. Chodit ven je hloupost, když nemám, co potřebuji. Vpravo je sud ze kterého vyčnívá zahnutá trubka sloužící zřejmě jako kohoutek. Rukama jí ven nedostanu ale francouzákem se mi to povede a trubka je moje. Vydám se dál chodbou vlevo a dojdu k závalu, který je zahrazen prkny. Vylomím je pomocí ohnuté trubky a odhalím úzkou skulinu. Je tam příliš velká tma, takže si posvítím baterkou a zjistím, že je tam kostra Německého vojáka. Vezmu odznak, co má připnutý na kapse a také se podívám, co má uvnitř. Najdu svazek klíčů. Určitě se budou hodit. Další ohledávání mrtvoly nemá cenu, tak se vrátím na křižovatku a pokračuji dál chodbou. Dorazím na další křižovatku, kde se cesta větví. Mohu pokračovat dál rovně nebo zahnout vlevo, případně i vpravo. Ze všeho nejdříve vytáhnu uvolněnou kramli z trámu u levé chodby a poté se jí vydám dál. Dojdu k šachtě, kterou se po řetězu spouštěly zásoby někam níž. Hák od řetězu by se mohl hodit ale bedna, kterou drží je příliš těžká. Všimnu si po pravé straně otvoru, kde zřejmě něco chybí. Prohlédnu hromádku hlíny pod otvorem a rozhrnu jí kramlí. Objevím ventil, který připevním k otvoru a otočím jím, načež se rozhýbe kladkostroj a bedna sjede až na zem, přesněji na poklop kryjící šachtu. Vezmu z řetězu hák a vrátím se na křižovatku. Nyní půjdu prozkoumat chodbu vpravo. Je zaplavená, takže se nikam dál nedostanu ale všimnu si hromady věcí na hladině. V té tmě je těžko rozliším, ale když si posvítím baterkou, je to hned lepší. Naleznu plechovku s olejem, jenže je příliš daleko. Bude třeba trochu improvizace – přivážu hák k provazu a tímto výtvorem vylovím plechovku oleje ven z vody. Stále je v ní trocha oleje. Zpátky na křižovatce pokračuji jedinou možnou cestou a dorazím k obrovským vratům, jež vedou někam dál. Tyhle vrata zmiňoval i Staškův vrah ale dál se prý nedostal. Prohlédnu si zámek, který vypadá dost složitě. Jsou tu čtyři kulaté výběžky, každý s vyříznutým otvorem ale otáčet s nimi nejde. Dále tu je záklopka, po jejíž otevření narazím na klíčovou dírku. Vložím tam klíč ze svazku, co měl u sebe mrtvý voják a tím odblokuji výběžky. Mohu s nimi otáčet ale ten vlevo je zaseklý. Zkusím ho namazat olejem z olejničky, jenže se ukáže, že je úplně prázdná (můžu zkusit kotouč namazat přímo olejem z plechovky, ale olej bych akorát vycákal ven). Z plechovky s olejem doplním olejničku a výběžek namažu. Teď je možné otáčet všemi, jenže jak? Vzpomenu si na tvar hákového kříže (případně si ho prohlédnu vyobrazený nade dveřmi) a začnu otáčet výčnělky do jeho podoby. Na tom horním nastavím otvor na pravou stranu, na pravém nastavím otvor dolů, na spodním nastavím otvor doleva a na levém nastavím otvor nahoru. Dveře se pomalu otevřou a já vstoupím do tmy.

 

Bunkr

Jsem v temné chodbě. Rozsvítím baterku jenže mám smůlu a žárovka praskne. Musím si poradit jinak. Zpět nahoru nepůjdu, když jsem stále nic neobjevil a riskovat cestu někam dál do tmy také nebudu. Na stolku vlevo si všimnu petrolejky, kterou sirkami zapálím. Konečně mám trochu světla, ale na cestu dál chodbou to není. Je celkem jasně vidět obrovský generátor po levé straně zdi. Páka na jeho levé straně určitě slouží k zapnutí, tak jí zkusím a… bohužel nic. Ventily na předním panelu slouží k přívodu paliva, přičemž ten vpravo ovládá hlavní přítok paliva. Zkusím ho otočit, jenže je zaseknutý. Pomůžu si francouzákem, ale ventil je ještě také zarezlý a s tím si hrubou silou neporadím. Naštěstí mám stále olejničku, takže ventil promažu a poté opět vyzkouším francouzák, čímž se mi konečně podaří ventil povolit. Otočím ho a zkusím nahodit generátor. Zase bez úspěchu, takže zkusím ještě druhý ventil, tedy vedlejší přívod paliva. Po jeho otočení znovu zkusím nahodit generátor, což se povede a kromě velkého rámusu získám i světlo. Mohu pokračovat chodbou dál až dorazím na křižovatku. Cedule značí, že cesta vlevo vede do skladu a cesta vpravo do archivu. Všimnu si ještě krysí díry pod cedulí a poté se vydám doleva. Přede mnou jsou masivní vrata, ale mám stále svazek klíčů od mrtvého vojáka a s ním je odemknu. Ocitnu se ve skladu, kde je hromada věcí, takže skvělá příležitost se trochu dovybavit. Vpravo z police vezmu žárovku a nádobku s petrolejem. Zelené krabice u polic jsou zavřeny ale s kramlí se mi podaří víko vylomit. Je v nich plno dynamitu a jeden dynamit si hned vezmu. Police vzadu obsahují mimo jiné i skleněné zkumavky, takže si jednu přivlastním. Zaujme mě i baterie vedle nádrže na naftu. Vrátím se chodbou zpátky a přejdu k archivu (chodba vpravo). Opět tu jsou ocelová vrata, takže stejně jako předtím odemknu klíčem ze svazku, jenže ten se mi v zámku zlomí. Ještě ale není vše ztraceno. Vrátím se do skladu, postavím baterii a do zkumavky napustím kyselinu. Kyselinu vyzkouším na zámku od vrat a povede se mi ho zničit. Cesta do archivu je volná!

Dostanu se do chodby, kde jsou po obou stranách zásuvky s dokumenty, kterých je zde možná i tisíce. Prohlédnu si zásuvky a všimnu si číslování, které se až nápadně podobá těm číslům, která měl Staškův vrah. Podle jeho lístečku vyhledám určitou zásuvku a v ní naleznu krabičku. Otevřu ji a získám několik magnetů různých tvarů. Projdu archivem dál až dojdu k radiostanici. Ze stolu vezmu pravítko, krabici a z poliček lupu. V místnosti je také šachta vedoucí kamsi nahoru, zřejmě je to ta samá, kterou jsem předtím nalezl a odkud jsem získal hák. Páky na stěně s šachtou patrně souvisejí. Vedle nich je i rozbité světlo. Prohlédnu ho a zjitím, že chybí žárovka. Jednu mám, takže jí tam přimontuji a hned je tu víc světla. Všimnu si skříně, která se zdá být prázdná a pod ní jsou nějaké rýhy, značící něco těžkého s čím se tu hýbalo. Skříň odtlačím a objevím tajnou stěnu, přesněji dveře ale bez zámku. Kramlí vyškrabu do zdi díru a do ní vložím dynamit (nemůžu ho zapálit, protože zápalná šňůra je příliš krátká). Vrátím se do skladu, kde z bedny vezmu další dynamit a vytáhnu z něj zápalnou šňůru. Přivážu jí k té, co visí z dynamitu a zapálím ji. Bez problému se stihnu vzdálit a po výbuchu se půjdu podívat, co se stalo. Smůla – zeď je pořádně pevná a jediné čeho jsem dosáhl bylo zvětšení díry. Zajdu do skladu pro další, už poslední dynamit. Půjdu ke krysí díře a pravítkem podepřu krabici, čímž získám past (nachystat ji k díře je zatím zbytečné, protože krysy nemají sebemenší důvod do pasti vlézt). Otevřu otvírákem druhou konzervu fazolí a trochu nasypu na past z krabice a pravítka – mám kompletní past s návnadou. Krabici umístím k díře a odejdu pryč. Po chvíli se vrátím a právě včas – jedna z krys napochoduje do krabice za fazolemi a nechá se uvěznit. Krabici vezmu a krysu z ní vyndám. Dobře poslouží jako živá nálož – připevním k ní dynamit. Sice to vypadá brutálně ale krysa chcípne tak rychle, že si stejně nic neuvědomí a především se musím dostat za tajnou stěnu. Vypustím krysu do díry ve zdi a po chvilce se ozve rána. Hned nato se dveře otevřou, protože mechanismus se porušil a já tak mohu vejít.

Je tu hrozná tma. Vedle dveří nahmatám a zapnu vypínač světla. Vypadá to na pracovnu a zároveň ložnici někoho důležitého. Je tu i gramofon, který si pustím. Ten komu tohle patřilo měl zřejmě rád Beethovena. Ze stolku vezmu žehličku a také omšelou knihu. Pročtu ji a zjistím, že jde o deník Dietricha Raumharta, který pracoval jako zástupce vedoucího G. Maelstroma na projektu Nibiru. S Nacistickým Německem to ale začalo jít pěkně z kopce a Maelstrom chtěl z projektu získat nějaké zbraně schopné zvrátit válku. Raumhart zase takové ambice neměl a na projektu později pracoval sám právě tady v Čechách. Podařilo se mu využít stroj mimozemského původu nalezený v Mexiku a vyzkoušel jeho účinky na sobě. Stroj značně zpomalil stárnutí lidského těla, ale válka se chýlila ke konci a bylo třeba stroj rozebrat. Raumhart zde nechal své poznámky a také klíč od trezoru, který skončil v kánálu v laboratoři. Prohlédnu si knihu pod lupou a objevím na poslední straně zvláštní místo. Je mnohem tmavší než zbytek desek. V pokoji si všimnu kulatého výčnělku a zdi se zámkem. Zřejmě to bude zmiňovaný trezor. Vrátím se ven a to až na křižovatku, kde pokračuji chodbou naproti vstupu do bunkru. Dojdu k obrovským vratům, jež jsou však zapečetěny. Panel na zdi má tvar trojúhelníka a zdá se, že tam něco patří. Umístím sem magnety. Nezbývá než magnety poskládat tak, aby přesně zapadly do trojúhelníkového otvoru. Mohu s nimi otáčet a různě je přesouvat. Když všechny magnety přesně zapadnou, stisknu červené tlačítko. Tím se otevřou vrata a odhalí výtah. Nastoupím a nechám se dovézt dolů do laboratoře.

Z vysílačky se ozve jeden voják, který majorovi sděluje, že nějaký archeolog (bezpochyby Staškův vrah) jde do štoly. To rozhodně není dobrá zpráva. Prohlédnu si laboratoř. Evidentně se zde děly zajímavé věci ale po stroji ani památky. Ostatně se není čemu divit, vždyť podle deníku měl být rozebrán a někam odvezen. Ze stolku vezmu magnet s dírkou uprostřed a prohlédnu si kanál poblíž výtahu. Sem prý Raumhart zahodil klíček a skutečně se tam dole něco leskne. Přivážu magnet na provázek a spustím ho otvorem v mřížích dolů. Snadno tak vytáhnu malý klíček. Kahan na stolku nemá palivo, tak tam naleju petrolej z plechovky. Zapálím ho sirkami a nachám si na něm nahřát žehličku. Chvíli to zabere ale jakmile je hotovo, zkusím nahřát tmavé místo v deníku. Odhalí se nějaká čísla – 47922. Víc toho v laboratoři nesvedu a jediné tajemství, které jsem v bunkru ještě neodhalil je ten trezor, takže se nechám vyvézt nahoru a namířím si to do pracovny. Klíčkem odemknu přihrádku ale ještě nejsem uvnitř. Je tu bytelné kovové víko trezoru. Knoflík uprostřed slouží k nastavení kombinace, kterou naštěstí znám z deníku. Začnu tedy otáčet.
Nejprve točím doprava a nastavím číslo 4.
Dále točím doleva a nastavím číslo 7.
Dále točím doprava a nastavím číslo 9.
Dále otáčím doleva a nastavím číslo 2.
Nakonec otáčím doprava a nastavím číslo 2 (projedu celý číselník dokola)
Trezor zacvaká a otevře se. Uvnitř je podivná zlatá soška. Vezmu ji s sebou. Je jasné, že musí mít obrovskou hodnotu a také že to je patrně to, co chtěl najít strýc. Koneckonců tu nic víc ani není. Nezbývá než se vydat ven. Před pracovnou mě překvapí Staškův vrah s pistolí v ruce. Musel projít přes vojáka venku a chce po mě sošku i deník. Jak ale může vědět, že tu něco takového bylo? Musí to tu znát, ale odkud? Nemám čas nad tím přemýšlet, protože mi jde o život. Slibuje mi, že mě nechá na pokoji, když mu věci předám ale copak se mu dá věřit? Obě věci hodím přímo na plošinu pod šachtou. Naštve ho to a jde si věci vzít. Spoléhat se na jeho slova je pitomost. Jakmile si věci vezme, zastřelí mne, aby se mě nadobro zbavil. Rychle zatáhnu za páku vedle, čímž se nahoře otevře poklop a bedna, která na něm je, spadne přímo na něj. Muže to omráčí, já si vezmu své věci zpět a zmizím odsud. Na letišti v Praze nastupuji do letadla a letím do Francie.

---

 

Kapitola II
Francie

Přístav – Noc

Do Francie přiletím až pozdě večer. Bohužel jsem přišel o mobil, takže bude třeba kontaktovat strýce nějak jinak. Stojím před hotelem, kde je i telefonní budka ale číslo na strýce neznám. Je tu cesta k molu a také zaneřáděná ulička u hotelu, kde je nouzové schodiště a hromada odpadků. Vstoupím do hotelu. U recepce posedává opilec v drahém obleku. Zatím ho nechám být a zazvoním na zvonek na pultu. Přijde recepční a vysvětlí mi, že je plně obsazeno. Většinu pokojů si totiž zabral Polský divadelní soubor. Recepční zase odejde a já si promluvím s opilcem. Ukáže se, že je to vedoucí Polského souboru a že čeká na posledního člena, který má teprve dorazit. Prý musí podepsat rezervaci za zbytek celého souboru. Dohodnu s ním, že to zařídím a on mi sdělí jméno toho opozdilce – Daniel Dobrovsky. Z popelníku na recepci si vezmu zápalky a všimnu si, že na krabičce je číslo na hotel – 54792612. Není to sice zrovna čestné ale potřebuji se ubytovat, takže vyjdu ven a zavolám z budky. Zruším rezervaci Dobrovského a tím si uvolním pokoj. Zpátky v hotelu si mě recepční zavolá a sdělí mi, že se pokoj uvolnil. Samozřejmě ho vezmu a také recepčního požádám, zda by mi nesehnal číslo na de Vildeho. Vystoupám nahoru k pokojům. Hned vedle je ten můj, ale nejprve se zajdu podívat do vyššího patra. Na konci jsou dveře na únikové schodiště, jinak nic. Vstoupím do svého pokoje. Jsem po cestě dost unavený, proto si chvíli odpočinu.

Vypravím se dolů na recepci. Recepční už nalezl číslo na strýce (87374512) a nabídne mi abych použil přímo telefon na recepci. Strýci po telefonu oznámím, že jsem skutečně něco objevil a že se s ním sejdu ještě dnes večer v jeho vile. Ta je ale na ostrově, takže potřebuji loď. Vyjdu ven z hotelu a zajdu k přístavním dokům. Pracuje tu nějaký rybář. Zeptám se ho na převoz ale v noci nikam nejezdí. Zkusím to znovu a nabídnu peníze, což ho už začne zajímat, ale chce pomoc při nošení beden a s tím nesouhlasím. Promluvím s ním ještě jednou. Mohu nabídku na nošení beden přijmout nebo odmítnout ale bez lodi se nikam nedostanu a bez odnošení beden nebude loď, takže mi nakonec nezbyde než souhlasit. Společně odklidíme bedny a rybář mě pozve na svoji loď. Krátce nato se plavím ke strýcově vile.

 

Vila – Noc

Dohodnu se s rybářem ať na molu počká a vyrazím k vile strýce. Zazvoním a on mi otevře bránu. Vstoupím do vily, kde už na mě čeká. Začnu mu vyprávět celý příběh od příjezdu do tábora až po nalezení sošky a setkání s vrahem. Strýc poté ukáže druhou sošku, která se té mojí podobá. Našel ji kdysi v chrámu Kamene v Mexiku a poslední třetí soška je někde v chrámu Úsvitu, který je též v Mexiku. Strýc po mně chce abych do Mexika jel a sošku našel. Chce dokázat existenci mimozemského života a ty tři sošky s tím musejí nějak souviset. Dostanu obálku s letenkou a dopisem pro strýcova přítele, který bydlí ve vesnici Tecolut. Sošky si zatím vezme k sobě a zítra k ránu se tu pro ně mám zastavit. Jsme tedy na prahu velkého objevu. Jsem zvědavý, co v Mexiku naleznu. Teď ale musím zpátky do hotelu. Z obálky vyndám letenku a dopis a vyjdu před bránu vily. Pokračuji k molu, kde nastoupím na loď.

 

Přístav – Noc (2.část)

Nějaký člověk na mě z vnitřku skladu zavolá. Půjdu se podívat, co se děje ale skončím omráčený. Probouzím se až později připoután jednou rukou k potrubí. Přede mnou jsou mí věznitelé – vrah z tábora a stařec na kolečkovém křesle. Stařec naznačí, že si ode mne vzal svůj deník. Nechápu, co to má znamenat ale když mi to začne objasňovat jen ztěží tomu uvěřím. Starý muž je Dietrich Raumhart a ten vrah je jeho syn. Moc mimozemského stroje Dietrichovi prodloužila život a je mu už 102 let. Plánuje dokončit projekt Nibiru a k tomu potřebuje jak své poznámky, tak i sošky, jenže ty má strýc. Nechce abych se jim pletl do cesty a na závěr rozhovoru dostanu od jeho syna ránu, načež jdu zase omráčený k zemi.

Po nějaké době se vzpamatuji a se mnou tu je už jen ten zabiják. Chce se mě zbavit a proto připravil plynovou bombu, která mě má vyřídit. Na zem mi hodí nůž snad abych měl nějakou šanci nebo spíše abych se zabil sám. Poté mě další ranou znovu omráčí a odejde. Po chvilce se vzpamatuji ale do výbuchu bomby mi zbývá sotva 60 vteřin. Když nestihnu bombu deaktivovat, bezpochyby mě její výbuch rozmetá. Mám stále pouta a tak se nemohu pohybovat (můžu zkusit pouta vypáčit odznakem ale v tom spěchu se mi to nepovede). Vezmu ze země nůž a s jeho pomocí stisknu tlačítko na panelu vedle. Otevře se poklop, ze kterého se vyvalí sud a ten shodí plynovou bombu ze stolu. Mám teď konečně čas se věnovat poutům, takže je odznakem odemknu. Ve skladu je mnoho věcí ale mě zajímá hlavně žebřík, po kterém vyšplhám ven. Zachránil jsem si život na poslední chvíli ale strýc je stále v ohrožení.

 

Vila – Den (2.část)

K vile přicházím už za dne (v bezvědomí jsem byl pěkně dlouho). U brány hlídá strážník, který mi sdělí nepříjemnou zprávu – Francois de Vilde je mrtvý. Zatraceně, jaký měli důvod ho zabít? Strážník dodá, že šlo o sebevraždu čemuž odmítnu uvěřit – proč by to dělal, když jsme byli tak blízko jeho životního cíle? Vzhledem k tomu, že jsem jeho příbuzný dovolí mi strážník vstoupit na pozemek. Postavá tu detektiv, se kterým promluvím abych zjistil jak se věci vlastně mají. Trvá na tom, že šlo o sebevraždu a ukáže mi dopis na rozloučenou. Snadno poznám, že to není rukopis strýce ale detektiv mi nevěří a požaduje důkaz. Do vily mě teď rozhodně nepustí, takže bude třeba ho nějak přesvědčit. Vzpomenu si na dopis, který mi strýc včera dal a ukážu ho detektivovi. Uzná, že písmo se liší a začne na případ nahlížet jinak. Kromě toho mi dovolí porozhlédnout se uvnitř.

Ve vile je na zemi obrys těla. Není to pěkný pohled ale vzdát kvůli tomu moje snažení je nerozumné, vždyť strýc by chtěl pokračovat. Ven z vily teď nepůjdu – musím přece najít, to co mi chtěl strýc předat. Ze stolku vezmu model pyramidy a všimnu si, že na spodní straně je otvor, zřejmě zámek. Zajdu ke stolům, u kterých jsme včera seděli. Na poličce u knihovny jsou přesýpací hodiny. Otočím je a písek se začne přesýpat. Počkám nějakou dobu a když se písek přesype odhalí se malý klíček připevněný k horní části hodin. Hodiny vezmu a rozbiju pomocí nože. Získám tak klíček, kterým odemknu přihrádku na malé pyramidě. Uvnitř naleznu mapu Mexika s vyobrazením dvou míst. Jedno bude Tecolut a druhé chrám Kamene, kde strýc našel sošku. Na druhé straně mapy je vyobrazen mayský početní systém. Na římse krbu je busta, která vypadá, že se s ní často pohybuje. Zkusím jí otočit a na stěně se odsune obraz, pod kterým je trezor. Prohlédnu ho ale je samozřejmě zamčený a to na číselný kód. Prohlédnu si plakát nad krbem. Píše se zde: TIKAL. V koutě místnosti je na malém stolku telefon. Pustím si záznamník ve kterém jsou dvě zprávy. Jedna od strýcova přítele Pierra a druhá od někoho cizího. Hlas mi je povědomý, určitě jsem ho už někde slyšel. Teď je načase otevřít trezor. Strýc měl určitě nějakou nápovědu, něco podle čeho volil čísla. Zkusím tedy převézt písmena plakátu TIKAL na čísla a to podle číselníku na telefonu. Vyjde mi číslo 84525. Tohle číslo nacvakám na číselníku u trezoru a poté stisknu šipku, pro potvrzení. Je to správná kombinace a trezor se otevře, jenže… sošky tu nejsou. Musejí je mít oni. Mají teď všechny trumfy v rukou a mě nezbývá nic. Musím s tím něco udělat. Venku před vilou detektivovi oznámím rozbití hodin a také podezřelý hlas na záznamníku. Detektiv mi poděkuje a já vyrazím před bránu. Strážníkovi sdělím, že se jedná o vraždu a poté se už vypravím na pevninu.

 

Přístav – Den (3.část)

Zajdu do uličky vedle hotelu a hned mě zavolá nějaká žebračka, co se představí jako Iris. Já se s ní bavit nechci. Všimnu si hole, kterou má opřenou o popelnici. Nic zajímavého tu není takže navštívím hotel. U recepce si všimnu zabijáka. Zdá se, že má na svědomí minimálně tři životy (Barbora Kánská, Petr Stašek a Francois de Vilde). Vybavuje se s recepčním a říká, že bydlí v pokoji číslo 32 a že plánuje brzy odjet. Naštěstí si mě nevšimne a z hotelu se mi podaří tiše vyklouznout. Dovnitř hlavním vchodem nemůžu, to je jasné, ale nějak se tam dostat musím. V uličce si všimnu únikového schodiště ale nedosáhnu na něj. Je tam páčka, po které by mělo jít spustit níž, ale je příliš vysoko. Zkusím si na to vzít Irisinu hůl. Okřikne mě a nedovolí abych si jí vzal. Zeptám se jí na hůl a omluvím se za své chování. Lekci slušného chování by potřebovala spíše ona ale tu hůl vážně potřebuji. Svolí, že mi jí půjčí ale chce hotdog od Craye, co má bufet před hotelem. Koupím si tam jeden hotdog s hořčicí a nabídnu ho Iris. Hořčici prý nesnáší a tak chce párek s kečupem. Jakoby mi to nemohla říct dřív… Objednám si u Craye hotdog s kečupem, jenže zjistím, že takové hotdogy neprodává. Zakoupím alespoň jeden obyčejný hotdog bez dochucovadla. Kde ale teď sehnat kečup? Jediná možnost je hotel. Opatrně vstoupím a všimnu si zabijáka sedícího na křesla naštěstí zády ke mně. Jít dál ke schodům pochopitelně nemůžu, ale na pultu si všimnu kečupu. Vezmu ho a dochutím s ním hotdog. Předám ho Iris a konečně dostanu hůl. S její pomocí zatáhnu za páku na schodišti a to sjede dolů. Během chvilky jsem uvnitř.

Sejdu o patro níž. Dolů k recepci nemůžu, když tam je ten muž ale je to také jediné místo, kde jsou klíče od pokojů. Zkusím otevřít dveře na konci chodby ale marně – jsou zamčené. Oslovím opraváře, co opravuje světlo a zeptám se ho na zamčené dveře. Za nimi je prý sklad. Vstoupím do svého pokoje a ze stolku vezmu vázu s vodou. Vytáhnu zástrčku ze zásuvky u postele a vystříknu na ní vodu z vázy. Po zkratu světla zhasnou, ventilátor se zastaví a já jdu opraváři nahlásit poruchu. Zajde do pokoje vše zkontrolovat, zatímco si mohu nerušeně vzít klíče ze žebříku, odemknout s nimi sklad a vstoupit. Zpátky na chodbu nepůjdu dokud nevymyslím, jak uvolnit recepci. Z podlahy vezmu hadr, z police červenou lahev ředidla a také jedno koště opřené o zeď. Na koště natáhnu hadr, který následně poleju ředidlem a zapálím sirkami. Doutnající hadr přiložím k protipožádnímu alarmu, po nějaké době se hotel vylidní a já vyjdu na chodbu. Sejdu dolů na recepci a z poličky si vezmu klíče od pokoje zločinců. Poté zajdu do druhého patra a vyhledám dveře číslo 32. Odemknu a vejdu do pokoje. Zdá se tu být prázdno. Snad si nevzali sošky s sebou. Podívám se pod postel a objevím kufr s číselným zámkem. Nemám času nazbyt, protože brzy všem dojde, že šlo o planý poplach. Jestliže nestihnu kufr otevřít do 180 vteřin, zabiják se vrátí a tentokrát mě rovnou zastřelí. Kód k zámku neznám ale zámek není zrovna moc kvalitní. Stačí projet kotouč s čísly a poslouchat, kdy uslyším cvaknutí. Na prvním kotouči nastavím 3, na druhém 7 a na třetím 1. Kufr se otevře a já naleznu dvě sošky. Rychle se vytratím z hotelu a zamířím na letiště. Po nějaké době už sedím v letadle a směřuji do Mexika.

---

 

Kapitola III
Mexiko

Tecolut – Noc

Z Mexiko City pokračuji autobusem napříč celou zemí až do městečka Tecolut, ležícím na Yucatánu. Přijíždím v noci a to dost unavený po dlouhé cestě. Na náměstí naleznu obchod strýcova přítele George. Zkusím vstoupit ale je zamčeno. Vzkaz na dveřích říká, že George je u Rosie. Uličkou vedle obchodu se dostanu k baru U Rosie. Promluvím s vyhazovačem ale dovnitř prý smí jen známí nebo hráči pokeru. Dohodneme se, že mě pustí dál, když přivedu jakousi Isabellu, která bydlí ve žlutém domě na náměstí. Zkusím ještě oslovit pobudu spícího na lavičce ale marně. Na náměstí zavolám ve žlutém domě Isabellu ale místo ní narazím na její matku. Je poněkud prudší povahy a Isabellu pustí jen, když přivedu domů manžela nebo spíše jeho peníze. Co se dá dělat, musím ho sehnat. Dostanu radu, že jde o opilce, který nejspíš někde vyspává. Popis je ideální pro chlápka z lavičky u baru a tak ho zkusím vzbudit ale marně. U kašny na náměstí se povaluje malá miska, kterou vezmu a naplním vodou z kašny. Vyleju vodu na opilce a podaří se mi ho probrat. Peníze nemá, svou ženu nesnáší (nedivím se) a vůbec nechápe o co mi jde. Takže se vrátím k jeho ženě a vyrovnám to s ní ze svého. Isabellu pustí a já jdu pohovořit s vyhazovačem. Sice je spokojený ale stejně mě dovnitř nepustí, protože je prý nutný žeton. Bez žetonu nikdo nesmí vejít, takže mě víceméně jen využil. Opilec se ale určitě takhle nezřídil na ulici, takže žeton musí mít. Požádám ho o něj a skutečně mi žeton dá. Ukážu žeton vyhazovači a konečně mohu jít dovnitř. Moc lidí v baru není ale stejně nevím, kdo je George. Zeptám se proto barmana, který mě odkáže na muže vzadu u stolu. Oslovím ho a skutečně se ukáže, že je to George. Nabídne mi pokoj u sebe v domě a společně tam vyrazíme. Rozloučím se s Georgem a půjdu se konečně vyspat do pokoje.

 

Tecolut – Den

Druhého dne si s Georgem, který je za pultem, promluvím a sdělím mu, že Francois zemřel. Mrzí ho to, vzhledem k tomu, že byli přátelé, ale co se dá dělat. George je, jak se ostatně zmíní, také dobrodruh a cestovatel a tak se ho zeptám kde stojí chrám Jaguára a chrám Úsvitu. Popíše mi polohy a já si je zakreslím do mapy. Venku už je živo a celé náměstí je zaplněné stánky. Trhovkyně vzadu u domu má v nabídce i poměrně starou sošku, kterou si zakoupím. Po chvíli smlouvání ze sebe vysypu 20 dolarů ale soška je má. Do baru U Rosie se mi chodit nechce, protože teď musím především vyřešit jak se dostat k chrámu Úsvitu. Džíp v uličce vypadá zajímavě ale komu asi patří? Zeptám se na to George a k mému překvapení zjistím, že je přímo jeho. Půjčí mi ho, takže mohu hned nasednout a vydat se k chrámu.

 

Chrám Úsvitu – Den

Jsem v džungli před malou zříceninou, která ale není to, co hledám. Je tu nějaký turista se kterým promluvím. Jmenuje Archibald, je na dovolené a strašně se mu tu líbí, což je vidět i na jeho rozveseleném chování. Požádá mě abych vyfotil vnitřek chrámu Úsvitu. Nějaký archeolog mu to prý nechce dovolit ale já bych snad mohl uspět. Dostanu od něj foťák. Nejprve se ale zajdu podívat do zříceniny. Je tu otvor v zemi. Prohlédnu si ho a zjistím, že na dně je voda, takže možná studna. Zajímavá je také malba na stěně. Jsou tu dva otvory (mohu zkusit do nich zasunout sošku z tržiště nebo mé zlaté sošky ale nic z toho se tam nevejde). Zkusím zatlačit kruhový výčnělek ale neúspěšně. Zpátky venku se vydám navlevo od tohoto místa a dojdu před chrám Úsvitu. Je to obrovská stavba a mně zaujmou dvě sochy před vstupem. V té nalevo je nějaký předmět ale nepovede se mi ho vytáhnout (mohu tam zkusit zasunout sošku z tržiště ale nevejde se tam, když už v otvoru něco je). Na soše vpravo je pouze prázdný otvor. Vstoupím do chrámu a hned mě osloví archeolog. Vysvětlím mu, že jsem do jisté míry také archeologem, on se mi představí jako Paul Vasqueze a požádá mě o pomoc. Společně se nám podaří rozluštit nápis na stěně, říkající o návratu nesmrtelného krále, který pozvedne národ.

S Paulem se díky tomu spřátelím a pozve mě na večeři, kterou však musím odmítnout, neboť zde mám jiné plány. Požádám ho o fotku, což mi dovolí, ale chce abych mu z naleziště poblíž přinesl vykopané úlomky. V tom nevidím problém, takže se tam hned vypravím. Cestou oznámím Archiemu, že fotku budu brzy mít. Archeolgické naleziště je hned vpravo od zříceniny. Jsou tu dva muži, jeden si něco zapisuje a druhý kope v díře. Nejprve oslovím toho sedícího. Je to Pierre a je to oficiálně archeolog. Prý už našli mnoho věcí a to tu jsou zatím jen měsíc. Zeptám se ho na úlomky. Jsou už připravené na stolku vedle, takže je mohu úlomky odnést. Promluvím s druhým mužem. Představí se jako Pedro ale v archeologii moc zběhlý není. Prořekne se, že tu je jen proto aby se dostal dovnitř chrámu a našel tam poklad. Zeptám se ho na to a nabídne mi spolupráci, což může být docela výhodné. Prý našel nějaký mechanismus otevírající podzemí chrámu. Dohodneme se, že se sejdeme večer u chrámu. Zeptám se na Pedra Pierra a dozvím se, že je to amatér ale pracuje zdarma. O jeho plánu, zdá se, nic neví. Vrátím se za Paulem a dám mu úlomky. Pak si vyfotím vyobrazení Mayského boha na stěně a vrátím foťák Archiemu. Z vděku mi daruje kamenný válec, co tu někde našel. Tvarově by mohl pasovat k sochám před chrámem (mohu ho zkusit vložit do zaplněného otvoru ale pochopitelně se tam nevejde). Zkusím ho umístit do prázdné sošky vpravo, kam zapadne. Nyní je možné ho vytáhnout zpět anebo vytáhnout podobný předmět ze sošky vlevo. Obě sošky jsou ale propejeny a tak není možné vytáhnout oba najednou – vždy tam musí jeden zbýt, jenomže já potřebuji oba válce. Jeden si tedy vezmu a prázdné místo nahradím soškou z tržiště, jež si je tvarově podobná s válci. Nyní mohu vytáhnout druhý kamenný válec a s oběma v rukou zajdu do zříceniny, kde je umístím do otvoru v malbě.

Zatlačím na kruhový výběžek a ze studny se vysune deska. Podívám se na ni. Jsou tu čtyři řady zaplněné různobarevnými kuličkami (červené, zelené, bílé a žluté) a řady jsou rozděleny do pěti otočných kruhů, přičemž ten vnější má jediný prázdný otvor na celém mechanismu a slouží tedy k přesouvání kuliček. Na obvodu desky jsou vždy u řad s kuličkami trojúhelníkové výčnělky, které mají barvu jako kuličky. Trojúhelníky značí jaké kuličky mají být v jaké řadě. Umístit všechny kuličky tam, kde mají být ale není vůbec snadné (vlastně je to hodně obtížné). Nejlepší bude začít od středu a proto nejprve správně rozmístím čtyři kuličky do vnitřního kruhu. Poté to samé udělám s kruhem druhým a třetím. Nyní zkusím doplnit kruh čtvrtý a možná se mi to podaří správně rozmístit a bude hotovo. Bohužel je ale velká pravděpodobnost, že budou dvě nebo čtyři kuličky zpřeházeny a nebude možné je jednoduše správně přesunout. V tomto případě musím začít myslet dopředu a pamatovat si, jak se budou kuličky při otáčení s kruhy přesouvat. Nezbyde než si minimálně třetí kruh s kuličkami rozházet a umísťovat je postupně tak, aby nakonec stačilo kruhy pootočit a všechny kuličky budou na svém místě. Tím se odsune tajná přihrádka, odkud vezmu zelený hranol. K čemupak asi slouží? Zajdu za Pedrem, ujistit se, že naše schůzka platí. Prý se mám stavit za tři hodiny u chrámu. Teď je čas si odpočinout a sehnat výbavu v Tecolutu.

 

Tecolut – Den (2.část)

Hned po příjezdu mě nějaký klučina vyřídí vzkaz – mám jít do hospody U Rosie. Před vchodem promluvím s vyhazovačem, který mě dovolí vstoupit. Uvnitř zahlédnu Dietricha ale je sám a chce abych ho vyslechl. Dozvím se, že mám navštívit Bílého medvěda, nejstaršího Maye abych se od něj dozvěděl informace potřebné k nalezení stroje života (další mimozemský stroj, jako ten co byl v bunkru). Polohu místa, kde žije mi zakreslí do mapy. Stroj života mám prý zničit, protože podle Dietricha není dobré, aby se jeho existence dostala mezi veřejnost. Jeho syn se ho však také rozhodl najít a to s vidinou zisku peněz a moci. Dietrich neví, kde teď je ale je jasné, že setkání s ním nebude bezpečné. S návrhem navštívit Bílého medvěda souhlasím ale co udělám se strojem, pokud ho vůbec naleznu ještě nevím. Odejdu z hospody a nastoupím do auta.

Vydám se k místu, kde Bílý medvěd žije. Přivítá mě ve své chýši a začne vyprávět o proroctví, které říká, že bílý muž ze zemí za oceánem napraví to, co udělali kdysi jeho předci. Musím nalézt poslední symbol života (zlatou sošku) a pak se dozvím, co dál. Zpátky v Tecolutu zajdu do obchodu za Georgem a požádám ho, zda by mi nepřipravil nějakou výbavu. Ochotně souhlasí a já si zatím ve zbytku času půjdu odpočinout.

 

Tecolut – Noc (2. část)

Večer sejdu do obchodu a z pultu si vezmu brašnu s věcmi od George. Podívám se, co mi připravil. V brašně najdu lano, petrolejku, zapalovač a kladívko. Nic moc ale snad si s tím vystačím. Venku nastoupím do džípu a vydám se k chrámu.

 

Chrám Úsvitu – Noc (2.část)

Pedro čekající uvnitř mě hned zavolá a ukáže mi tajný mechanismus, na který přišel. Odsune se deska s vyobrazením slunce a odhalí devět menších desek se symboly. Zeptám se Pedra, jestli neví co s tím, ale nemá vůbec tušení, takže to bude na mě. Mohu jít ven ale pohybovat se tam, když jsou poblíž archeologové není dobrý nápad, takže se zase hned vrátím. Zkusím odklopit záklopku na vyobrazení boha slunce a zjistím, že otvorem proniká měsíční svit. Na podstavec pod záklopkou umístím zelený hranol a znovu ji odklopím. Světlo projde hranolem a rozdělí se na tři úzké paprsky, které osvítí tři desky na zemi. Pošlu Pedra ať si na jednu z nich stoupne a vezmu velký kámen ležící u vchodu. Položím ho na další desku a na tu třetí se postavím. Tak jsou zatíženy všechny tři a spustí se mechanismus, který odsune kamennou sochu u stěny. Odkryje se tím šachta někam do podzemí a Pedro navrhne abych tam šel sám. Chce všechno zlato ale veškerou práci nechá na mě?! Co se ale dá dělat. Jde mi hlavně o tu sošku. Uvážu lano na sochu, co se odsunula a sešplhám dolů.

Je tu hrozná tma, a tak zapálím zapalovačem petrolejku. Položím jí na zem, aby osvětlovala okolí. Je tu propast ale dál to nevede. Zavolám Pedra abych se ujistil, že hlídá nahoře. Prohlédnu si desku na stěně. Je tu několik obdélníkových kamenů, které jsou upevněny na stěně. Mohu s nimi pohybovat ale vždy jen dvěma směry – buď doleva a doprava nebo nahoru a dolů. Také tu je jeden zlatý kámen a proti němu je otevřená kamenná tlama hada. Je jasné, že tam musím zlatý kámen dostrkat ale nebude to snadné. Musím dopředu uvolňovat ostatní kameny a všímat si, které mě překáží nebo teprve překážet budou. Jakmile se mi podaří uvolnit cestu, dostanu zlatý kámen až do hadí tlamy. Tím se vysune schodiště vedoucí kamsi dolů. Vydám se jím a dojdu do tmavé místnosti. Je tu na stěně stará louč, kupodivu stále s olejem, který zapálím pomocí zapalovače. Světlo odhalí zavřené dveře se symbolem smrti a také nádrž zřejmě na vodu. Vedle ní je otvor, vypadající jako část páky ale není za co zatáhnout. Vsunu do otvoru kladívko a použiju ho jako páku. Nic se nestane, zřejmě je potřeba voda. Zavolám Pedra a pošlu ho pro kýbl vody. Trochu remcá ale nakonec vyrazí. Po nějaké době se vrátí a plný kýbl vody spustí po laně dolů. Vezmu ho a vyleju do nádrže. Zatáhnu za páku, tedy za kladivo a sleduji, jak se všechna voda ztratí ve stěně a hned nato vyteče zase ven prasklinou pod nádrží. Prasklinu prohlédnu a je jasné, že ji bude třeba ucpat, jinak tu vodu mohu rovnou vylévat na zem. Zavolám zase Pedra a pošlu ho pro další vodu. Nelíbí se mu to ale půjde. Po chvíli začne spouštět kýbl vody dolů, kde si ho vezmu a pošlu ho ještě pro sádru. Zase chvíli čekám než přijde a pak mi sádru hodí. Otevřu víko plechovky a zředím sádru vodou z kýble. Sejdu k nádrži (mohu do ní zkusit znovu nalít vodu ale dojde mi, že je to plýtvání). Sádrou zadělám prasklinu a už konečně mohu bez obav naplnit vodou nádrž a zatáhnout za páku. Voda zmizí ale nic se nestane. Vypadá to, že je té vody málo. Zavolám Pedra a pošlu ho pro další, tedy už třetí, kýbl vody. Sice to zprvu odmítá ale vidina zlata je silnější a tak nakonec vyrazí. Během chvíle je zpět a opět spustí kýbl vody po provazu dolů, kde si ho vezmu. Vyliju ho do nádrže a zatáhnu za páku. Konečně to vypadá, že je vody dostatek a dveře se otevřou.

Vejdu a všimnu si zlata a sošky na oltáři. Zlato z oltáře vezmu ale sošku nechám být. Symbol smrti možná nebyl na dveřích jen náhodou, takže bude lepší počínat si opatrně. Vzít sošku by bylo to poslední co udělám, protože je tu nastražená past, která uzavře dveře a z hadích tlam se vypustí jedovatý plyn. Prohlédnu si Mayská čísla na oltáři a s pomocí nápovědy z mapy si je převedu do desítkové soustavy. Na levé straně je číslo 1252 a na pravé je číslo 752. Podívám se na tři otočné kotouče pod oltářem. Je tu možné nastavit Mayské číslo v dvacítkové soustavě ale jaké? Mám dvě čísla (1252 a 752), tak je zkusím sečíst a dostanu 2004, což je letošní rok. Zvláštní, že by na tom proroctví něco bylo? Teď jen to číslo nastavit. Horní kotouč znázorňuje čtyřstovky, takže na něm nastavím jednu čárku (5×400=2000). Prostřední kotouč znázorňuje dvacítky ale ty nepotřebuji, takže nastavím nulu (0x20=0). Dolní kotouč znázorňuje jednotky, takže nastavím čtyři tečky (4×1=4). Tím se kamenné hlavy v místnosti otočí směrem ke vchodu, což zcela určitě něco znamená. Vezmu z oltáře poslední třetí sošku. Už tu není co dělat, takže zpátky za Pedrem. Zaskočí mě vytažené lano. Copak mě tu chce nechat? Zavolám ho a on, že se chce napřed ujistit, že mám zlato. Sice ho není moc ale je to všechno, co tam bylo, takže mi lano přeci jen shodí a já mohu vylézt. S Pedrem se rozloučím (se zlatem také) a vydám se k Bílému medvědovi.

Podle Bílého medvěda se proroctví naplňuje a dostanu od něj amulet králů, který mi má na další cestě pomoci. Na mapě mi ukáže polohu chrámu dávných králů. Systém jejího nalezení je zajímavý – z chrámů, kde všude byly sošky se vytvoří pomyslný trojúhelník a jeho těžiště je vlastně v místě, kde je chrám králů, kam mířím.

 

Chrám Králů

Chrám je na první pohled zapomenutý před okolním světem. Všude kolem je hustá džungle. Vystoupám po schodech a ocitnu se před kamennými dveřmi. Je na nich deska. Na ní je devět polí a na nich osm destiček se symboly, se kterými mohu hýbat. Nejprve uvolním místo uprostřed a do něj vložím amulet králů. Teď se pod všemi deskami objevily symboly shodné s těmi na deskách. Symboly pod deskami bezpochyby určují místa, kde mají být jaké desky. Začnu je postupně skládat a to tak, že složím nejprve celý spodní řádek. Poté složím pravý sloupeček a zbydou mi jen čtyři místa. Teď mi stačí desky protočit tak, aby střed zůstal prázdný a je odemknuto. Dveře se odsunou a mohu vstoupit do útrob chrámu.

Je tu podivná místnost se třemi podstavci. Je mi jasné, že jsem takřka na konci své cesty a zpátky tedy už nepůjdu. Na podstavce umístím symboly života – sošky. Ze země se vysune další mimozemský stroj a to dokonce s mimozemšťanem uvnitř! Dietrich se zmiňoval, že stroj udržuje všechny buňky živé, takže je stále naživu. Do chrámu ale vstoupí Raumhart junior a je rozhodnut se mě zbavit. Postřelí mne a jen bezmocně sleduji, jak ze stroje vyndá nějakou kouli. Krátce nato se ale doslovo rozteče. Stroj se zaplní plynem a mimozemšťan nejspíše zahyne. Vše je ztraceno. Koule pohasne a patrně ztratí svoji moc. Z Mexika se vrátím do Francie zklamán tím co se stalo. Jediný důkaz, který mám je ta koule a tu položím jako památku na hrob svého strýce. Tím moje dobrodružství končí. Dokázal jsem sice to, co strýc chtěl, avšak jen sám sobě a jeho to stálo život.

---

 

Galerie

Listiny a spisy

–

---

 

Zajímavosti

Posel bohů x Nibiru – Hádanky
Autoři nebyli moc originální a tak značnou část logických hádanek jen okopírovali z Posla bohů a graficky je vylepšili. Své repete v Nibiru najde hákový kříž ve štole, skládání magnetů do trojúhelníku, posouvání kuliček a počítání s Mayskými čísly.

Posel bohů x Nibiru – Postavy
Mnoho postav si je velice podobných a vystoupili i v Poslovi bohů. Samozřejmě jsou určité rozdíly ale podoba je zřejmá a to u následujících postav:
– Francois de Vilde (v PB pouze známý, nikoli příbuzný hl. hrdiny)
– žebrák (na kytaru hraje dokonce stejnou skladbu jako v PB)
– důchodce v parku
– sekretářka na úřadě
– ředitel úřadu (v PB šéf hlavního hrdiny)
– recepční z hotelu (v PB to byla žena)
– detektiv
– Cray (v PB nepojmenovaný stánkař)
– opravář (v PB šlo o uklízečku ale role byla podobná)
– trhovkyně z Tecolutu
– archeologové
– Bílý medvěd

Posel bohů x Nibiru – Trezor
Způsob nalezení kombinace k de Vildeově trezoru (převod písmen na čísla pomocí telefonu) je v obou hrách stejný ale nalezení písmen se liší. Zatímco v Nibiru jsme je mohli odhalit hned na plakátu nad krbem (TICAL), tak v PB bylo vše podstatně složitější. Zde se totiž objevila jedna velice originální hádanka, kterou jsem bohužel už v žádné jiné hře neviděl a to jednoduchá tajenka, tak jak ji známe z časopisů. Vzhledem k tomu, že byl PB určen pro český trh, nebyl s tím tehdy problém, ale je pochopitelné, že případná distribuce do jiných zemí by byla docela velkou komplikací. Dodnes si pamatuji řešení tajenky, které bylo GUATEMALA

Kdy se příběh odehrává?
Ačkoli nikde není zmíněno, kdy přesně se příběh odehrává, můžeme to zjistit z poslední animace, kde je na náhrobku de Vildeho uveden rok úmrtí 2004, což je také rok, kdy byla hra vydána.

Slepé místo
Můžete si to zavinit jen svou nepozorností anebo zbrklostí, když zkrátka nějak přeskočíte informaci o jméně Barbořina kocoura. Martin zmíní jen jednou, že se jmenuje Felix a pokud to nezaregistrujete máte smůlu, protože heslo do počítače už nerozlousknete. V druhém případě (v kanceláři) už to tak těžké není, protože jméno znáte a další nápovědu (otočenou fotku) máte stále před sebou.

Posel smrti
Na Barbořině stole v kanceláři je krabice od PC hry Posel smrti. Myslím, že není třeba vysvětlovat o co se jedná.

Hry od Unknown Identity
Před trafikou u úřadu v Praze se na stojanu nacházejí krabice od her Posel bohů a Posel smrti.

Kufřík zločinců
Otevírání kufru se soškami v hotelu Saphron je poměrně podivná záležitost. Proč jsou na celou akci k dispozici 3 minuty, když protočit číselníky a nastavit tam (dle cvaknutí) správnou kombinaci zabere sotva dvacet vteřin? Možná autoři původně plánovali nějakou jinou nápovědu k odhalení kódu, na kterou by musel hráč přijít, což by se pak skutečně mohlo protáhnout. Těžko říct.

Pavel Soukup
Ve všech třech adventurách od Unknown Identity si zahrál jeden z předních českých dabérů – Pavel Soukup.
– Nejprve to byl hlavní hrdina v Poslu Bohů, památkář Stanislav Novotný. Role hlavního hrdiny však Soukupovi moc nesedla. Jeho barva hlasu daleko více pasuje na chladnokrevné postavy, nikoli na hlavní hrdiny s nimiž se má hráč sžít.
– Podruhé se Soukup objevil v Poslu smrti jako šlechtic Robert Gordon. A tady myslím, že tvůrci zvolili to nejlepší, co mohli. Soukup dodal Robertovi úžasný rozměr zdánlivě vlídného, ve skutečnosti tajemného až skoro ďábelského chlápka.
– V Nibiru se Soukup objevil pouze v malé roli detektiva, kterou je těžké zhodnotit. Je poměrně zvláštní, že dabér takového formátu měl v Nibiru jen pár vět.

Rozhovor s tvůrci
Tvůrci Nibiru hovoří o svém tehdy nejnovějším projektu – https://www.youtube.com/watch?v=4al6h4RYqYw

Testy
Odkazy na testy o Nibiru. Můžete vyzkoušet jak dobře hru znáte. Testy jsou od fanouška Rembranta.
1. Test – lehký
2. Test – těžký

Fanweb
V lednu 2017 byl založen fanouškovský web Projektnibiru, který se podrobně věnuje hře a přináší řadu informací, které na Adventuristovi ani nenajdete. Návštěvu webu rozhodně doporučuji nejen kvůli množství obrázků ze hry a informacím o jejím vzniku, ale i pro velice pěkný článek srovnávající podobu lokací ve hře s reálnými místy.

---

 

Obsazení

Nejsou zde zdaleka všichni dabéři, takže pokud víte nějakého dalšího dabéra a jeho postavu napište mi to prosím do komentářů.

Jan Šťastný (Martin Holan)
Vladimír Brabec (Francois de Vilde)
Ivo Novák (malíř, vrátný v archivu, režisér)
Alena Večeřová (sousedka)
Vladimír Fišer (důchodce)
Tomáš Borůvka (žebrák u úřadu, recepční v hotelu)
Helena Brabcová (prodavačka v kiosku, matky Isabelly)
Patricie Soukupová (holčička s petardami)
Klára Sedláčková (sekretářka na úřadě, Isabella)
Hynek Čermák (ředitel úřadu, Piere ze záznamníku, opilec v Tecolutu)

Tomáš Karger (desátník, strážník, Paul Vasqueze)
Lubomír Šplíchal (major, Cray, barman)
Pavel Rímský („Petr Stašek“ zabiják)
Lukáš Král (voják před štolou, Archie)
Dalimil Klapka (Dietrich Raumhart)

Martin Dusbaba (rybář, José)
Pavel Soukup (detektiv)
Jana Staňková (Iris, trhovkyně)
Jan Hanžlík (opravář, Bílý Medvěd)

Zdeněk Mlčoch (George)
Václav Rašilov (Pierre)
Antonín Navrátil (Pedro)
Jaku Večeřa (chlapec v Tecolutu)

Za doplnění moc děkuji autorce videa. 🙂

---

 

Časová osa

1931 – narození Francoise de Vildeho
15. 3. 1936 – založení Německého válečného projektu Nibiru
23. 8. 1941 – pořízena fotografie chrámu Jaguára v Mexiku, kde se nalezl prototyp mimozemského stroje
1943 – vznik dokumentů o válečném projektu Nibiru
15. 10. 1944 – pořízena fotografie prototypu stroje v laboratoři v bunkru v Čechách
25. 4. 1945 – dokončení deníku Dietricha Raumharta
1957 – rekonstrukce sochy sv. Tomáše na Karlově mostě
10. 7. 2003 – datum minimální trvanlivosti fazolí z maringotky
2004 – děj celého příběhu, úmrtí Francoise de Vildeho