Adventurista

Svět příběhů

Adventurista

Dragon Age 1 – Prameny

 dA

 

Titulní skladba

Dragon Age je na první pohled sic rozsáhlá a velkolepá, ale jinak vcelku klasická, ničím neobvyklá verze fantasy hrdinského eposu o vyvolených bojovnících, vousatých trpaslících, utlačovaných elfech a opovrhovaných čarodějích. Všechno to tu už kdysi bylo ale to má být důvod ke zdrženlivosti? Když Tolkien před více než 50ti lety přišel s rasou trpaslíků, co žijí pod zemí, znamená to, že každý autor, kdo využil stejnou nebo velmi podobnou představu do svého díla, je jen zavrženíhodným plagiátorem? Nezáleží na tom, jaké ingredience pro své dílo kdo použije, ale to, jak je ve finále zpracuje. A tak tvůrci DA využili trochu od Tolkiena, od Sapkowského, inspirovali se historií a folklórem, včetně křesťanského náboženství a přidali pár (snad) svých nápadů, načež vznikl vcelku jednoduchý, ale za to pěkný, pohodový a poutavý příběh v ponurém fiktivním světě, kde není o krev, hrdinské báchorky a ohavné nestvůry nouze.

DA primárně počítá s ovládáním, tak nějak… svrchu, kdy má hráč přehled nad bojištěm. Kliká na panáčky, přesouvá je, vybírá útoky a sleduje, jak se vyvíjí bitva. Souboje nejsou dynamické – není to o tom klikat jako blázen, jiným tlačítkem se krýt, uhýbat kotouly atd. Takovýto typ boje by měl vyhovovat i všedním hráčům, protože souboje jsou zkrátka takové… pohodové – hráč si kdykoli pozastaví hru, naplánuje útoky, aplikuje léčiva, zkontroluje rozestavení svých hrdinů i nepřátel, změní výzbroj a jede se dál. Trápení hrozí s kamerou. Strategický pohled svrchu není pro každého, nicméně klasický pohled zpoza hrdiny tu je také. Řešením je během pohybu držet pravé tlačítko myši, čímž se pohybuje kamerou a hra potom připomíná běžná RPG s pohledem přes rameno hrdiny. Jakmile se tlačítko pustí, je z toho strategie nebo klikací adventura, kdy se sbírají předměty, prohledávají těla a místo pixelhuntingu se stiskne tabulátor na zobrazení všeho aktivního.

Oceňuji nápad, s kterým tvůrci přišli hned na úvod – tj. představit šest různých začátků v závislosti na zvolené rase a profesi postavy. Můžete si vybrat člověka, elfa nebo trpaslíka, dále můžete každému z nich vdechnout patřičnou třídu (bojovník, mág, lotr) a na závěr vybrat jeden z šesti původů, aneb 2 hodiny hraní popisující to, kde se váš hrdina vzal, z jaké společnosti pochází a čím si zatím prošel. Po prologu, který označuji jako Původ, se děje všech postav samozřejmě sloučí v jednu dějovou linku (asi nikdo není takový tupec aby očekával šest zcela odlišných her). Původ se věnuje výhradně pozadí dané postavy a jde o kompromis mezi RPG s jasně daným charakterem hrdiny a mezi RPG s bezejmennými nemastnými neslanými hrdiny, které si hráč utvoří k obrazu svému, ale duši jim nikdo nevdechne. Když k tomu připočtu možnost volby vzhledu + šanci hrát za ženskou postavu, je výběr hrdiny v DA opravdu propracovaný. Hru za ženu mohu silně doporučit každému (tedy i nám mužům), protože odlišností v podobě narážek na pohlaví či „ženských“ voleb dialogů je celá řada. Narozdíl od většiny her, kde možnost volby ženského pohlaví připomíná úsloví „vlk se nažral a koza zůstala celá,“ je Dragon Age hra, kde skutečně máte pocit, že žena je žena, jelikož na vaše pohlaví mnoho postav reaguje. Chvíle, kdy vám nechápající společník položí zcela vážně otázku: „jsi bojovník nebo žena, protože obojí být nemůžeš,“ mají něco do sebe.

Hlavní hrdina až na pár pokřiků nemluví! Vše, co ‚řekne‘ je čistě na hráči, který vybírá z několika možností. Tyto možnosti obvykle zahrnují buď různé otázky, či reakce ryze záporné a urážlivé až velmi vstřícné a kladné. Snad ani jednou se mi nestalo, že bych si nebyl schopen vybrat odpověď, která by se blížila, či takřka ztotožňovala s mým postojem hráče. Celý systém voleb dialogů je skvělý způsob, jak se s postavou sžít. Zamrzí jen to, že postava není dabovaná, takže se zdá, že po celou dobu mlčí, ale jakmile si na tohle zvyknete, je po problému.

Hry od Bioware, DA nevyjímaje, mívají systém společníků – kámošů, co se zúčastňují misí, se kterými se na hlavní základně vedou dialogy, s nimiž se navazují vztahy atd. Je příjemné mít kolem sebe společníky, co nejsou jen jako křoví, ale mají své příběhy, své zájmy, své schopnosti atd. Horší je, že některé charaktery jsou velmi nesympatické až vyloženě protivné. Skvělá je možnost ovládat přímo některého ze společníků. Ten pak může prohledávat mrtvé, procházet se po okolí a především bojovat, přičemž hráč jej může v boji ovládat stejně dobře jako svého hrdinu. Díky tomu si snadno vyzkoušíte i ty schopnosti a zbraně, které by váš hrdina nebyl schopný ovládat. Výborný tah, díky kterému nikdo nebude litovat toho, že se dal cestou bojovníka a nemůže kouzlit.

Bohužel mezi společníky funguje škála oblíbenosti. Nevhodným chováním je možné společníka naštvat i odeštvat a dobrým naopak získat bonusy či založit vztah. Jenže míra oblíbenosti se mění především podle činů, které hrdina provádí a tak tu máme diplomacii. Ta vám velí – mírni se a buď se všemi kámoš, jenže nutná daň za to je, že se v řadě situací nemůžete chovat podle sebe, ale dodržovat jakýsi… týmový postoj. Takže pokud například chcete dát všem najevo, že na bohy kašlete a že vám mohou leda tak políbit pozadí, nemůžete to udělat, protože vaše silně věřící společnice by se naštvaly. A tak je to zkrátka se vším.

Zmínil jsem náboženství a to je velmi silným prvkem celého příběhu. Jako hrdý ateista jsem bohužel těžko hledal postavy, které by se mnou sdílely můj názor. Silně věřících postav s ohavnou představou o tvůrci světa a vládci všeho možného, je ve hře mnoho a mají velké zastoupení i ve skupině společníků. Lidské náboženství, které takřka kopíruje křesťanství bylo opravdu otravné. Naštěstí je možné se seznámit i s podstatně inteligentnější vírou elfů a trpaslíků. Přesto ale zůstává víra v Hospodina… ehh pardon, ve Stvořitele dominantní.

Volba obtížnosti je v DA velice vhodně provedena tím, že si ji můžete upravit kdykoli během hry. Pokud to budete považovat za správný přístup, můžete si obtížnost plynule upravovat tak, aby pro vás hra neustále představovala výzvu. Anebo můžete zůstat věrni jedné obtížnosti a snažit se ji překonat za každou cenu. S obtížností budou zřejmě souviset i vaše možnosti a celková volnost. Jestliže půjdete s obtížností vysoko, musíte neustále promýšlet taktiku, plánovat, připravovat vhodné zbraně, případně počítat pravděpodobnosti zásahu danou zbraní atp. Jestliže v RPG hrách žádnou výzvu nehledáte a chcete si maximálně užít příběh i všechny možnosti, co vám hra nabídne, sáhnete po obtížnosti nižší. A tehdy si můžete více hrát – zkoušet různé typy zbraní a oblečení a také aplikovat nepříliš důležité a snad i kolikrát zbytečné prvky, jako jsou některé jedy či pasti. Právě jedy a pasti jsou mnohými hráči opovrhované a to obvykle právem. Jen si vemte třeba výrobu pasti. V prvé řadě to obnáší nutnou investici do stromu dovedností, dále pár zlatých za výrobní návod + nákup surovin. poté samotná výroba a vhodné umístění, načež konečně přichází velký okamžik – zbavení vojáka poloviny zdraví! Řekl bych, že ani na vyšší obtížnosti (a možná právě na ty) se nevyplatí pasti moc používat, jenže pokud hrajete nízkou obtížnost, klidně můžete čas od času zkusit něco vyrobit. Můžete si s pastmi pohrát, zkoušet, jak fungují a jak ublíží nepříteli, no a třeba nakonec odhalíte situace, kdy se použití vybraných pastí opravdu vyplatí.

Ve slavném fantasy RPG Zaklínači se řada monster i předmětů (bylinek) respawnovala a hráč měl stále co zabíjet/sbírat. Bylo to relativně střídmé a dobré. V neméně slavném Skyrimu bylo tohle všechno dovedeno do extrému a navzdory gigantickému světu, kde je už na počátku monster tisíce, se potvory pravidelně obnovovaly, takže radost z vyčištění oblasti a pocit posunu vpřed se nikdy nedostavila. DA je v tomhle směru snad nejsympatičtější, protože respawn se nekoná! Pokud přijmete nový úkol, který počítá se zabíjením, víte, že se na daném místě nepřátelé alias cíle úkolu objeví, ale jinak můžete procházet temnými tunely stokrát a vaše dobře vykonaná práce vás bude hřát dál. Perfektní : )

Co ještě dodat? Možná něco, s čím jsem měl začít a to, že DA nemá otevřený svět, byť prostor po kterém se můžete pohybovat, je časem opravdu značný. Jednotlivé pospojované mapky jsou však malé a povětšinou vypadají jako aréna nebo lineární systém chodeb. Je to zkrátka něco na způsob Zaklínače jen s rozdílem, že mapy jsou ještě menší.

Konečně zbývá DA nějak shrnout. Pokud máte za sebou řádku pokořených RPG, patrně nebudete stát o další klasickou vizi, byť poctivě a kvalitně provedenou. Jestliže ale vaše RPG minulost není kdovíjak bohatá, nejste žádný fajnšmekr, zato milujete klasiku, snadno předvídatelný děj, poctivou hratelnost a nevadí vám tisíce a tisíce stran textů, potom DA určitě zvažte. Je to hra na dlouho, to bezpochyby. Je to jedna z nejdelších her vůbec, ale pokud si na takový mega epos najdete čas, dost možná vás čeká nezapomenutelný zážitek. Ještě bych si dovolil říct, že podle mého názoru je DA díky mnoha pěkně vykresleným hrdinům, velkolepému příběhu, místy romantickému nádechu a ženské variantě hrdinky jednou z nejvhodnějších RPG her pro dámy.

Hodnocení: 90%
Herní doba – cca 100h !!!