Vybraná skladba

https://www.youtube.com/watch?v=6gIrG8SEKvU

Dark Souls je klenot. Klenot, který pod vrstvou špíny, prachu a pavučin působí jako hnusná cetka. V životě by vás nenapadlo si ji vzít. Ale nejprve oprášíte špínu na povrchu, to jak se popasujete s ovládáním a zmrveným portem, pak v klenotu uvidíte vybroušenou dokonalost, to jak si přivyknete na nekompromisní a drsný styl hry. A nakonec si ho hrdě připnete na oblek, protože z žádné jiné hry nebudete mít po dohrání takovou radost.

Možná, že tenhle jedinečný vývoj (málokterá hra je na tom podobně) by se dal považovat za klad sám o sobě. To už je na každém hráči, zda raději najde cenný klenot nebo tu cenu klenotu časem objeví. Já patřím spíše do té první skupiny. Jsou věci, které hře zkrátka nemohu odpustit, ač vím, že nebýt jich, nebyl by pro mě DS takovým zážitkem.

Začneme na začátku, kde jinde taky. DS uvádí hráče do ponurého silně atmosférického světa. Už při shlédnutí úvodního intra mi skoro běhal mráz po zádech, jelikož ta epičnost (kamera, hudba, obraz, dabing a děsivá stvoření), vyvolávaly pocit, že tohle bude ďábelská jízda. A ano, atmosféra přímo ve hře skutečně je. Zhruba polovinu herní doby, kdy prozkoumáváte ponurý herní svět, máte pocit, že jste spíše v pekle, než v nějakém klasickém fantasy světě. Ta druhá polovina je… ale o tom až na konci.

Námět hry je originální a poutavý, vůbec systém fungování světa je vymyšlen tak úžasně, že ta neutěšenost a zoufalství z něj přímo sálá. Světy se prolínají, původ lidí je zahalen temnotou, oheň dochází a pravda se skrývá pod pavučinou lží. Avšak samotný příběh z toho slepený už nijak zvlášť zázračný není. V momentě, kdy vás týpek zaúkoluje zazvoněním na dva zvony bez udání nějakého důvodu, víte, že tohle vážně nebude kdovíjakým dějovým šperkem. A co teprve když zjistíte, že tento úkol zaobírá čtvrtinu hry. Ale DS není ani tak o příběhu, jako o skládání mozaiky zvané svět. Dílky mozaiky jsou pouze tři – to, co vidíte kolem sebe, to málo, co se dočtete z popisků předmětů a těch pár štěků postav. Všechno tohle utváří svět v němž se ocitnete a poznat svět znamená poznat příběh.

Samotný svět dovede uchvátit v mnoha směrech. On je taky sám o sobě roztažený do všech směrů a zaobírá přes dvacítku jedinečných, od sebe tematicky oddělených, ale navzájem provázaných prostředí. Je libo hrad, les, knihovnu, stoky, katakomby, hrobku, dutinu obřího stromu nebo třeba sněhem přikrytou zříceninu pevnosti? Tolik rozličných prostředí ke zkoumání, přičemž mnohá z nich jsou smrtící i v případě, kdy pomineme monstra – bažina, láva, pasti, nebo třeba uzoučké plošinky a útesy z nichž hrozí pád a smrt. Svět Dark Souls je přesně takový jaká je celá hra – drsný i krásný zároveň.

DS je RPG a to takové RPG v němž má každá nová úroveň postavy cenu zlata. Na počátku si vytvoříte charakter – vzhled, pohlaví a především specializaci. DS ale není RPG, kde by se mezi pohlavími vyskytovaly rozdíly, není to ani RPG, kde by záleželo na zvolené rase, a ani výběr specializace nic zásadního neovlivní (ačkoli nuzák má nejvyšší staty). Po půlhodině hraní budete zkrátka hozeni do průšvihu a je celkem jedno, jak moc jste si s tvorbou hrdiny vyhráli. Otevře se svět, představí se desítky druhů monster a nastane čas se naučit bojovat. Bojovat lze jednak klasicky zblízka, což obnáší různé druhy útoků (výpady, seky, kopy, bodání do zad, útok s výskokem…). Rovněž lze bojovat na dálku (lukem, kuší…) nebo používáním jednoho ze tří odvětví nadpřirozena (magie, zázraky, či pyromancie). Když k tomu přičteme ještě možnost využívat v boji některé předměty (bomby, vrhací nože…) máme ve výsledku hodně způsobů jak se postavit monstrům. Bojový systém je natolik komplexní a poutavý, že mě do konce hry neomrzel, což se o většině RPG říci nedá.

Samotné EXpení závisí na pobitých monstrech, která se však návštěvou u ohniště (jakési útočiště) respawnují. Přestože respawn ve hrách kazí zážitek, DS by bez něj nemohl fungovat. Ta hra potřebuje, aby se monstra znovuobjevovala minimálně z jednoho prostého důvodu – jsou jediným (téměř) zdrojem XP. Mluvím tu o XP, ve skutečnosti se jedná o tzv. Duše. Duše slouží jako platidlo, jako body zkušeností, jako suroviny pro vylepšení předmětů, zkrátka jako všechno. Ale když zemřete, přijdete o všechny nashromážděné duše. Můžete se vrátit na místo, kde jste zemřeli a ztracené duše si vzít, ale pokud do té doby zemřete znovu, vaše původní skládka duší bude nenávratně fuč. Asi chápete, že hru nelze ukládat, tudíž umírat a ztrácet Duše budete, na tom hra stojí. DS je zkrátka hra, která každou vaši chybu tvrdě ale spravedlivě potrestá.

Pojďme na zápory. Jsou vlastně jen tři, ale dost významné.

1. Rozhodování a tedy ovlivnitelnost světa dle vaší volby je u podobného RPG s absencí ukládacích bodů dost krutým prvkem. Pokud byť třeba omylem zabijete NPC, je nenávratně pryč. Vinou vašich činů se ale někdy NPC povraždí mezi sebou. Dá se říci, že během první hry pouze sbíráte zkušenosti a učíte se, jak je svět provázaný. Zjistíte, jak se jednotlivé minipříběhy postav navzájem propojují, kdo je hajzl zasluhujíc si nůž v zádech, kdo je naopak dobrák a jak mu pomoct. Teprve při druhém hraní budete schopni vyvarovat se ze svých chyb z minula a předcházet jim. Podněcování znovuhratelnosti touto metodou mi však přijde silně nevhodné. Absence ukládacích bodů je samozřejmě důležitá pro výsledný zážitek (a taky pro ty nervy), jenže založit RPG hru na jediném profilu je podle mě přehnané. Naštěstí se to dá obejít manuálním zálohováním profilu v adresáři se hrou. Je otázkou, nakolik je to vůči hře fér. Ale ta možnost tu je a myslím, že občas je dobré jí využít (minimálně kvůli zálohování dat, případně i pro vyzkoušení různých voleb, chcete-li si hru projít opravdu důkladně a nemáte čas ji hrát znovu).

2. Druhý průšvih se vztahuje k MP prvkům. Ty by samy o sobě nebyly nijak špatné, nakonec možností MP hry je tu celá řada a vztahují se především k frakcím, k nimž se můžete přidat. Můžete třebas chránit les před nešťastnými návštěvníky, kteří se budou děsit toho, jaký modrý přízrak se k nim zpoza stromů blíží. Pak narazíte na veterána, který však na lesní ochránce přímo čeká a dostanete na budku. Můžete napadat jiné světy jako rudý přízrak a pozorovat jak vaše jméno stoupá v seznamu hříšníků. Můžete i lovit hráče nesoucí dračí šupiny v podobě ‚drakočlověka‘ nebo provádět invaze do cizích světů a roznášet prokletí. Anebo nechcete nikomu ztrpčovat život a naopak budete druhým pomáhat proti bossům, případně budete pokládat nápisy pro ostatní hráče, přičemž je jen na vás zda chcete druhým rozdávat rady nebo je budete zákeřně vodit za nos. Možností je plno, jenže ta základní možnost – chci online / offline hru, tu zkrátka chybí. I když pokud opět překonáte hranici hry, řešení se najde. Jen je pěkně pitomé muset při každém nájezdu pitomců vypínat internet. 🙂

3. Třetí a nejzávažnější průšvih je ovládání. Mluvím tu samozřejmě o nechvalném klávesnicovém způsobu. Kamera je trhaná, přesně zamířit lukem nejde, neustále vám přes obrazovku jezdí kurzor a samotné ovládání využívá moc málo tlačítek na to, abyste dokázali v daný moment udělat přesně to, co chcete. Rytíř před vámi se napřahuje kladivem. Máte zlomek sekundy na to, abyste ho dorazili, jinak vás rozmázne a vaše půlhodinová řezničina padne vniveč. Víte, co potřebujete udělat, víte i jak to udělat, ale nervozita prostě tepe a vy se proviníte tím, že místo abyste stiskli jednu klávesu a vzápětí druhou, stisknete obě současně. A tak neuděláte výpad, ale kopnete do prázdna, načež vás kladivo zarazí do země. Obtížnost DS je tvořena dvěma prvky – jednak náročností samotné hry a poté zbytečně a opakuji zbytečně problematickým ovládáním. Samozřejmě dá se na to zvyknout. Nakonec se naučíte i mistrně skákat (fakt těžkej manévr), ale vůbec by to nemuselo být tak hrozné, kdyby si tvůrci dali na portu záležet. Úplně chápu všechny ty, kteří hru vzdají právě kvůli ovládání. Ani nechci pomýšlet na to, kolik hodin herního času a kolik nervů bych si ušetřil být to ovládání lepší.

Nakonec jsem si nechal to nejlepší a nejhorší zároveň. Dobré je, že TO je nejprve nejhorší a až poté nejlepší. A tím jsou bezpochyby bossové! Japonci prostě mají fantazii a ansábl bossů v DS nemá obdoby. Zamiloval jsem si každou mrtvolku všech těch gigantických mrch. Fakticky rád bych po dohrání hry viděl v menu možnost prostřednictvím nějakého bonusového obsahu vybírat bossfighty a zkoušet si je znovu a znovu (třeba s nastavitelným inventářem). Bohužel to možné není, tak alespoň doporučuji si vaše bossfighty zálohovat. Uvidíte, že se do nich za čas rádi pustíte znovu, pokud už si tedy nedáte repete celé hry.
Ale zpět k bossům. Vizáž, útoky, schopnosti, arény, epická hudba… bossfighty jsou výtečnou součástí DS. Jenže bossfighty jsou také extrémně náročnou součástí DS a hlavně, musíte si za nimi vždycky dojít až od ohniště, což rychle přejde v otravnou nudu. Některá ohniště jsou od bossů na můj vkus až moc vzdálená. A jak takový bossfight vypadá?
– Překročíte bílý portál a před vámi se objeví monstrum velké jak stodola. Řeknete si jen: „Co to kurva je?!“ A než to stihnete doříct „You are dead.“
– Tak se vypravíte za bossem podruhé… Cestou se utkáte s řadovými zmetky a vstoupíte do arény. Teď už se stihnete trochu rozkoukat, možná bosse i praštíte a vzápětí „You are dead.“
– Tak tam jdete potřetí… Cestou rychle zmastíte řadové zmetky a vběhnete do arény. Zkusíte trochu kroužit a uhýbat. Poznáte arénu a zjistíte, že není kam se schovat. A pak „You are dead.“
– Tak tam jdete počtvrté… Cestou proběhnete okolo řadových zmetků a vběhnete do arény. Začnete studovat útoky bosse, pár z nich se vyhnete, potom vás praští, tak se zkusíte vyléčit, ale nestihnete to a „You are dead.“
– Tak tam jdete popáté… Řadové zmetky už ani nevnímáte a vřítíte se do arény. Tentokrát se daří – dáváte bossovi jednu ránu za druhou. Jenže pak přijde útok, který ještě neznáte a „You are dead.“
– Tak tam jdete pošesté…
…
– Tak tam jdete podvacáté… Dokonale znáte bosse i prostředí. Máte vymyšlenou taktiku, víte, co potřebujete udělat. Boj se daří, máte štěstí, hrdě bojujete s ovládáním a nakonec se to stane – bestie v agónii skoná, vy si setřete pot z čela, vdechnete do plic vůni vítězství a počkáte, až se vám uklidní tep, jelikož v momentě, kdy bossovi i vám zbývala poslední rána, jste málem prodělali infarkt. A teprve tehdy si řeknete: „Tahle hra je geniální!“

Hodnocení – 95%
Délka – cca 50h

DLC Artorias of the Abyss

Pár slov si zaslouží i DLC, které je na PC verzi součástí základní hry. Artorias of the Abyss nabízí řádku novinek včetně šesti nových oblastí a čtyř bossů. Na první pohled se zdá, že jde o pořádný nášup. Jen pro představu… šest oblastí si projdete v rámci prvního úkolu (zazvonění na dva zvony) a jistě dobře víte, kolik hodin a kolik úmrtí to zabralo. Ovšem některé oblasti v AotA jsou poměrně krátké – zahrnují třeba jen dvě, tři místnosti, což značí, že žádnou závratnou délkou toto DLC neoplývá.

Příběh se točí okolo Gwynových čtyř rytířů. Padlo o nich pár slov už v původní hře, jeden se dokonce představil už v základní hře. Tentokrát se představí i zbylí frajeři (včetně jedné frajerky), přičemž pouze jednoho z nich budete muset zabít.

DLC nabízí pár obchodníků, nových zbraní, zbrojí, předmětů i nepřátel, tudíž žádná laciná nastavovaná kaše se nekoná. I lokace, které navštívíte, jsou pěkně zpracované, ač je pravdou, že třeba takový les nebo temnou jeskyni jsme v základní hře už viděli. Navíc je tu nový MP způsob hry – souboje jednotlivců i týmů v aréně. Obtížnost DLC je vysoká, tudíž s návštěvou nového světa bych raději moc nepospíchal. Ono to vlastně ani nejde, jelikož přístup k DLC se odemkne nejdříve v polovině hry.

Pokud ale existuje na AotA něco, co si zaslouží výtku, pak jde o samotné zpřístupnění DLC. Je opravdu těžké nalézt vstup do DLC a to i když celý svět projdete a propátráte. Takhle hloupý přístup snad nemá DLC žádné jiné hry.

Hodnocení – 90%
Délkla – cca 5h