SVĚT
Zvířecí hrdinové
Tentokrát se podíváme na zvířata, jejichž jména zná celý svět. Tento článek nemá mnoho společného s tajemnem, ačkoli příběhy některých uvedených zvířat jsou předmětem pochybností.
Smutnou skutečností je, že řada těchto zvířat se nestala slavnými ze své vlastní vůle, jako spíše díky nám lidem. Využili jsme je, zneužili a i když jsme jejich životy učinili ojedinělé a jejich jména slavná, často jejich součástí bylo fyzické a psychické utrpení následováno předčasnou smrtí. Osudy těchto zvířat ale mají i své příznivé stránky pro lidstvo. Než ochránci zvířat začnou bít na poplach, měli by si nalít čistého vína a přiznat si, že sláva zvířecích hrdinů (i když často doprovázená utrpením) kolikrát pomohla vědě a pomohla také k navýšení zájmu veřejnosti o tato zvířata (což platí hlavně u dostihových koní a psů).
Ač tedy budeme mluvit o slavných zvířatech, nejedná se o článek, který by chtěl využívání zvířat obhajovat anebo na druhou stranu přehnaně kritizovat. Vždy je nezbytné zvážit okolnosti konkrétní situace.
V článku najdete pouze zvířata, která se proslavila svými činy (ať už z vůle vlastní nebo z vůle člověka). Nejsou tu žádná zvířata, jež slávu získala jen na základě své velikosti, krásy, dlouhověkosti, či genetické poruchy.
Protože se jedná o přehledový článek, popisy jednotlivých zvířat jsou stručné a obsahují jen nejzákladnější informace. Chcete-li se dozvědět více, existují desítky článků, knih i dokumentárních filmů, které se slavnými zvířaty zabývají.
Lajka (a zvířecí dobyvatelé vesmíru)
Začneme zřejmě nejslavnějším psem všech dob. Sovětský i Americký vesmírný program slavil s rozpoutáním studené války ohromné úspěchy a dařilo se jim posouvat možnosti dobývání vesmíru dál. Zatímco politickým cílem byla na obou stranách propaganda a prestiž, do které byli tehdejší vůdci ochotni nasypat stovky milionů, po stránce vědecké byl vesmírný program obou velmocí obrovským technologickým posunem lidstva. Zatímco na Sovětské straně byl tvůrcem vesmírného programu geniální konstruktér Sergej Koroljov, na straně Americké se jednalo o pokračování nacistického raketového výzkumu vedeného neméně geniálním konstruktérem von Braunem. Rychle ale vystávaly otázky, zda člověk může vesmíru ve zdraví dosáhnout, zda přežije přetížení, zda přežije radiaci, zda je vůbec pobyt na oběžné dráze možný. A tak obě mocnosti nejprve testovali možnosti přežití na zvířatech.
Vůbec první živočichové, kteří se dotkli vesmíru byly octomilky (USA, 1947). Zanedlouho poté (USA, 1949) byl vyslán první savec a to opice Albert. Albertů bylo hněd několik, Američané si je číslovali, ale první, který přežil návrat dolů byl až Albert VI. (USA, 1951). Zemřel však pár hodin po návratu. Zvíře, které i po návratu bylo schopno nadále žít byla až opička zvaná Slečna Baker (USA, 1959).
Už dva roky předtím, však Sověti jako první dokázali poslat zvíře na oběžnou dráhu Země (SSSR, 1957) a jednalo se právě o psa Lajku. Cílem bylo otestovat možnosti přežití vesmírného světla. Lajka byla obyčejná toulavá fena, neboť vědci věřili, že takový pes bude schopen vydržet víc. Dostala několik jmen, ale nakonec se chytlo jméno Lajka, což je vlastně název plemene loveckých psů. Lajka prošla výcvikem a v družici Sputnik 2 (vynesená do vesmíru raketou R-7) měla Lajka generátor kyslíku, termoregulační systém i jídlo ve formě gelu. Let však nevyšel podle plánu, od družice se neodpojil poslední stupeň nosné rakety, takže teplota v modulu prudce rostla. Lajka sice dosáhla oběžné dráhy, ale zemřela vinou vysokých teplot při čtvrtém obletu Země. Sovětský svaz po experimentu několikrát měnil svá prohlášení ohledně osudu Lajky a celá pravda byla zveřejněna až roku 2002. Ani postoj USA ale nelze považovat za čestný. Na SSSR se rychle snesla Americká kritika a Západ se snažil spojovat pokusy na zvířatech s komunismem, což je vzhledem k Americkým pokusům s opicemi typické pokrytectví.
Význam Lajky – Lajka se krátce po experimentu stala symbolem dobývání vesmíru. Dokázala, že přežití na oběžné dráze Země je možné a tak bylo odpovězeno na jednu z nejpalčivějších otázek kosmonautiky. Lajka zdobila množství známek po celém světě, bylo jí postaveno několik pomníků (jeden přímo v proslulém Hvězdném městečku) a bylo o ní natočeno mnoho dokumentů. Jméno Lajka se rovněž stalo inspirací pro mnohé chovatele, kteří své mazlíčky pojmenovali právě po ní. Nakonec ještě můžeme dodat, že v roce 1960 Sovětský svaz vyslal na oběžnou dráhu dvojici psů Belka a Strelka. Ti se navíc úspěšně vrátili na Zemi a jeden z potomků Strelky byl darován prezidentu Kennedymu pro jeho dceru.
Hačikó (skutečný příběh psa)
Pes Hačikó se narodil 10. listopadu 1923 na farmě nedaleko města Odate v Japonsku. Jednalo se o plameno psa Akita Inu, známé svou klidností, vyrovnaností a inteligencí. O dva měsíce později se majitelem Hačika stal Hidesaburó Ueno, profesor na Fakultě zemědělství Tokijské univerzity. Hačikó svého pána každý den věrně doprovázel na vlakové nádraží Šibuja, kde na něj čekal až do večera. Jenže už roku 1925 profesor zemřel na pracovišti. Hačika si vzali jeho příbuzní, jenže ten často utíkal k profesorovu domu. Péči o psa posléze převzal profesorův zahradník, ale Hačikó se nenechal převychovat a navečer odcházel z profesorova domu, aby na něj čekal na nádraží. Tak tomu bylo po devět let. 8. března 1935 Hačikó na nádraží zemřel.
Podobný případ věrnosti psa mrtvému pánu byl zaznamenán zhruba ve stejném období v USA. Pes Shep setrvával na nádraží odkud bylo odvezeno tělo jeho mrtvého pána, až do své smrti, kdy již zčásti slepý spadl na kolejiště přímo pod jedoucí vlak.
Význam Hačika – Jeden z profesorových studentů o věrnosti psa publikoval několik článků, což dopomohlo tomu, aby se Hačikó po celém Japonsku proslavil. Stal se symbolem oddanosti a věrnosti, na nádraží, kde věrně čekal na svého pána mu byla postovena bronzová socha a zájem o plemeno Akita Inu prudce vzrostl. Roku 1987 o něm byl v Japonsku natočen film Věrný pes Čiko a v roce 2009 vznikl celosvětově známý Americký remake s názvem Hačikó: Příběh psa.
Fenku plemene Akita Inu dostal od Japonské vlády i Ruský prezident Putin – za pomoc Ruska při likvidaci následků Tsunami v roce 2011.
Antis (aneb chlupatý letec)
Českosovenský letec Václav Robert Bozděch se po vyhlášení Protektorátu rozhodl uniknout do Francie. Tady sloužil u letectva na letounu Potez 633 bojoval jako pozorovatel a střelec. Během pozorovatelské mise 12. února 1940 byl však sestřelen. Bozděch společně s pilotem přežili a ve stodole opuštěného statku nalezli štěně německého ovčáka. Kvůli blížícím se Němcům byli nuceni uprchnout do nedalekého lesa, ale ze statku se ozývalo kňučení a letci se báli, že přiláká Němce. Rozhodli se štěně zabít, ale Bozděch oho nebyl schopen tak raději vzal štěně s sebou. V lesích na ně narazili Francouzsští vojáci. Bozděch si štěně nechal a pojmenoval ho podle Ruského bombardéru ANT-40, tedy Antis.
Po několika letech, které Bozděch absolvoval i se svým psem, začala být situace ve Francii neúnosná. Během ústupu na nádraží vzdálené 40km, ostatní vojáci navrhli, aby byl Atis zastřelen, protože je zpomaluje. Bozděch se jej ale rozhodl nést a všichni se na nádraží dostali včas.
Při plavbě do Anglie byla loď zasažena torpédem Německé ponorky. Bozděch s Antisem přežili, ale padli do Italského zajetí. Hned druhý den Italskou loď potopili Angličané a Bozděch s Antisem byli volní. Bozděch později propašoval Antise na uhelnou loď Northmoor s níž se dostali do Anglie. Tady byl Bozděch přeložen 311. československé bombardovací peruti.
V říjnu 1940 Bozděch s Antisem odešli do Liverpoolu, kde pomáhali během odklízení trosek po bombardování. Zachránili pět lidí, ale během jedné akce byl Antis zavalen a Bozděch lehce zraněn. Přežili ale oba a vrátili se do služby.
Při letu 22. června 1941 byl Bozděch zraněn do hlavy. Přežil a opět se vrátil do služby. Od té doby podnikl s Antisem ještě několik letů. Nejprve vozil Antise tajně v kulometné věži, když ale utajení prasklo, velitel perutě J. Ocelka dokonce pro Antise vyrobil kyslíkovou masku a dál společně létali. Celkem se Antis zúčastnil asi třiceti misí.
Po návratu do vlasti Bozděch založil rodinu, ale brzy čelil obvinění ze zrady a spolupráce se Západem. Nebyl zdaleka jediným nežádoucím, ostatně kontakty československých letců se Západem představovaly pro nový režim potenciální hrozbu. Bozděch se společně s Antism pokusili uprchnout přes hranice. Díky Antisovi, který se údajně vyhnul pohraničníkům se to povedlo a Bozděch odešel zpět do Británie, kde znovu vstoupil do RAF. Antis zemřel v třinácti letech 11. srpna 1953. Antisovi byla udělena prestižní medaile Marie Dickinové a s patřičnými poctami byl pohřben na zvířecí hřbitov v Ilfordu.
Význam Antise – Antisův příběh působí v některých směrech stěží uvěřitelně a jistá míra přibájenosti se nedá vyloučit. Přesto, Antis zdaleka nebyl jediným kurioźním případem zvířete na bojištích 2. sv. války. A ač se krom záchranářských akcí v Liverpoolu nedá mluvit o jeho významu v boji, mohl celkem dobře sloužit jako maskot a morální vzpruha pro letku v níž Bozděch fungoval.
Sallie Ann Jarret (pes proti Jihu)
Jiným případem psa na bojištích je příběh fenky Sallie. Narodila se roku 1861, kdy jí jakýsi civilista přinesl do vojenského tábora. Nadporučík William R. Terry se štěněte anglického bulteriéra ujal a fenka společně s ostatními vojáky žila a cvičila v táboře. Sallie se stala maskotem 11. pensylvánského dobrovolnického pluku během války Severu proti Jihu. Zúčastnila se několika bitev, kdy zpravidla útočila v prvních liniích. Jejím úkolem bylo odstrašit soupeře nebo je i zabít.
Roku 1863 během bitvy u Gettysburgu utrpěl 11. pluk výrazné ztráty a byl nucen ustoupit. Sallie se původně měla za mrtvou, ale nakonec se objevila bez větších zranění. Zato v bitvě u Wilderness (1864) byla Sallie těžce zraněna na krku. Šance na přežití byla malá, ale Sallie se nakonec uzdravila a i nadále byla posílána do boje. O rok později, během bitvy u Hatcher’s Run byla Sallie tak jako vždy v první linii. Tady sí jí však našla jedna kulka a prostřelila fence hlavu. Na místě byla mrtvá. Okolní vojáci se prý ještě během bitvy rozhodli Sallie pohřbít.
Význam Sallie – V roce 1899 byl na místě Sallina pohřbení odhalen památník věnovaný celému 11. pluku. Na podstavci pomníku nechybí ani žulová socha Sallie.
Sam (nepotopitelný kocour)
Černobílý kocour Sam původně patřil neznámému námořníkovi z bitevní lodi Bismarck. Loď vyplula na svou první operaci 18. května 1941. Cílem bylo narušit britské zásobovací trasy, ale Bismarck byl 27. května potopem a z posádky čítající 2 200 mužů, se zachránilo jen 115 námořníků. Několik hodin po potopení lodi byl na kusu plovoucího prkna nalezen kocour. Britský torpédoborec HMS Cossack jej vylovil a kocour dostal jméno Sam.
O pár měsíců pizději, přesněji 24. října 1941 byl Cossack těžce poškoen torpédem z německé ponorky U-563 na cestě z Gibraltaru do Británie. Zemřelo 159 námořníků, ale Sam opět přežil. Posádku poničené lodi vzal na palubu torpédoborec HMS Legion.
Už tehdy se kocourovi začalo říkat Nepotopitelný Sam. Byl „převelen“ na palubu letadlové lodi HMS Ark Royal, což byla právě jedna z lodí, které výrazně přispěly ke zničení Bismarcku. Při návratu z Malty byla loď torpédována Německou ponorkou. Stalo se tak 14. listopadu 1941. Loď se naštěstí potápěla pomalu a tak se všichni členové posádky zachránili. Všichni až na Sama, který byl později nalezen jak se drží na kusy plovoucí dřevěné desky.
Sam nalezl nový domov v ubikaci guvernéra Gibraltaru. Odtud se přestěhoval do domu v Belfastu, kde přežil válku a zemřel až roku 1955.
Význam Sama – Ač by byl příběh kocoura, který natřikrát přežil hrůzy války jistě hezký, působí velice nevěrohodně. Je možné, že příběh nepotopitelného kocoura je jen běžná válečná legenda, která se uchytila.
Wojtek (medvěd desátník)
V dubnu 1942 polští vojáci na cestě z Persie do Palestiny koupili od chlapce malé medvídě. Medvěd ještě ani neuměl sám jíst a tak ho vojáci krmili kondenzovaným mlékem. Medvěd se stal oficiálním členem 22. zásobovací roty. Podle vyprávění vojáků Wojtek miloval pití z lahve, rád spal přímo ve stanu s vojáky, miloval jízdu v autě a zápasení s vojáky. Wojtek se se svou rotou zúčastnil boje o monte Cassino, kde údajně nosil vojákům bedny s dělostřeleckými granáty a od té doby má tato rota medvěda s dělostřeleckým granátem ve znaku. Wojtek byl povýšen na desátníka. Po válce byla rota přemístěna do Glasgow ve Skotsku a po nějaké době došlo k její demobilizaci. Wojtek byl umístěn do ZOO v Edinburgu, kde jej často chodili navštěvovat jeho spolubojovníci. Wojtek zemřel 2. prosince 1963 ve věku dvaadvaceti let.
Význam Wojtka – Wojtek se stal pravděpodobně nejznámějším zvířetem spojeným s druhou světovou válkou. V anglickém městečku Gromsby byl zbudován jeho dřevěný pomník, anglický pivovar Conglenton roku 2012 vyrobil pivo nazvané Wojtek, roku 2013 byla v polském Szymbarku odhalen jeho památník s bronzovou sochou Wojtka. O Wojtkovi vzniklo i několik písní (především od polských kapel) a též dokumentárních filmů
Eclipse (král dostihových koní)
Slavný dostihový kůň, ryzák. Narodil se už roku 1764 během zatmění Slunce podle kterého také dostal jméno (Eclipse nebo zatmění). Už během výcviku vykazoval ohromné výsledky a při svém debutovém závodu nastupoval jako favorit. Eclipse byl schopen vyhrávat s náskokem celé distance (200m). Nikdy nebyl poražen a do cíle dobíhal bez známek vyčerpání. Jeho kariéra skončila právě kvůli jeho extrémním výkonům, neboť pro soupeře nebylo výhodné posílat své koně do prohraného závodu.
Eclipse se následně zasloužil v chovu. Po jeho smrti (1789) bylo při pitvě zjištěno, že měl dvojnásobně velké srdce oproti normálu.
Význam Eclipse – Díky obrovskému množství potomků (za rok až 50 pokrytých klisen) je podle současných výzkumů prokázáno, že asi 80% dostihových koní má ve svém rodokmenu krev Eclipse.
Phar Lap (oběť Amerického fair play)
Phar Lap byl údajně vzdáleným potomkem Eclipse. Narodil se roku 1926. Trenér Harry Telford jej získal od majitele na Novém Zélandu. Kůň původně neuměl ani cválat a Telford měl s jeho výcvikem spoustu potíží. Výsledek se ale dostavil velmi brzy. Z 51 dostihů jich Phal Lap vyhrál hned 37, z toho 33 v řadě. Telford s ním nejprve závodil jen doma v Australském Melbourne, ale později se kůň zúčastnil i závodů v Americe. Nenávist zdejších konkurentů však byla extrémní. Pořadatelé dokonce nechávali koně handicapovat závažím o váze 10-20kg, ale Phar Lap stejně vítězil. Nenávist vyústila až v atentát, kdy se někdo z žokejů pokusil Phal Lapa zastřelit. Kulka naštěstí minula, ale kůň uhynul jen krátce poté, pravděpodobně na otravu.
Význam Phar Lap – Phar Lap zemřel v pouhých pěti letech a pravděpodobně byl na vině jed podaný některým ze soupeřů. Jeho příběh je jen smutnou ukázkou toho, že už tehdy byla sportoviště plná neskutečné nenávisti a rivality mezi závodníky, kteří byli schopni zabít i zvíře, jen aby se zbavili konkurenta. Sport a čest jsou slova od sebe vzdálenější více, než by si většina lidí myslela.
Dolly (počátky klonování savců)
Roku 1996 vědci ze Skotského výzkumného institutu uskutečnili jeden z nejvýraznějších genetických experimentů vůbec. Vůbec poprvé se podařilo naklonovat savce. O dva roky později však bylo zjištěno, naklonovaná ovce Dolly má buňky stejného stáří jako její originál – šestiletá ovce. Dolly za svůj život porodila šest jehňat, které byly zdravé, což dokázalo možnosti normální reprodukce klonovaných zvířat. Dolly byla 14. února 2003 utracena pro plicní infekci.
Význam Dolly – Úspěch klonování savce a jeho funkční reprodukční schopnosti dokázaly, že budoucnost zřejmě přinese technologie na základě kterých bude možné klonovat vymírající zvířata za účelem uchování jejich druhu. V silně kapitalistické společnosti však takové technologie poslouží prioritně pro účely vojenské, ekonomické a mocenské.
Peter „Pierre Brassau“ (opičí výsměch kritikům)
Švédský bulvární novinář A. Axelsson dokázal roku 1964 provést vskutku neuvěřitelný husarský kousek, který naprosto dokonale odhalil úroveň moderního umění a jeho vyznavačů. Tento dnes už historický, leč stále nadčasový čin, jehož hlavním aktérem byl fiktivní Francouzský malíř Pierre Brassau by měl být považován za učebnicový příklad směšné úrovně moderního malířství.
Axelsson se totiž rozhodl využít obrazy namalované šimpanzem Peterem ze švédské ZOO a zaslat je na výstavu mladých avantgardních malířů v Goteborgu, jakožto díla neznámého francouzského malíře Pierra Brassaua. Výsledek byl ohromující, neboť jen jeden kritik hodnotil opičákova díla negativně. Slavný švédský kritik Rolf Andenberg napsal: „Pierre Brassau maluje mocnými tahy, ale také s jasným rozmyslem, pevným odhodláním a se zuřivým puntičkářstvím. Pierre je umělec, který pracuje s jemností baletky.“
Význam Petera – Peter se díky svým „malířským“ dovednostem poměrně proslavil a jeho mazanice rychle nabyly na ceně, což nepřímo poukazuje na další šílený extrém spojený s uměním. V každém případě ale opičák dokázal, že v otázce umění jsou profesionální kritikové pouze osoby žívící se vymýšlením nahodilých názorů, které prosazují prostřednictvím médií.
Washoe (šimpanz jako člověk)
Pro svůj vesmírný program Američané v západní Africe chytili mládě šimpanzí samičky. Dostala jméno Washoe ale namísto smrti v raketě čekal Washoe jiný osud. Stala se součástí pokusu Beatrix a Allena Ganderových, kteří chtěli naučit šimpanze komunikovat. Už předtím se řada vědců pokoušela naučit šimpanze mluvit, ale Ganderovi věřili, že toho šimpanz není schopen a soustředili se ve svém výzkumu na znakovou řeč. Gardnerovi začali šimpanze vychovávat jako lidské dítě – nosila oblečení, měla vlastní pokoj, postel s prostěradlem i koupelnu. Gardnerovi se navíc v blízkosti Washoe dorozumívali jen znakovou řečí, aby šimpanz byl schopen přiřadit jednotlivé znaky k předmětům. Gardnerovi však od projektu po pěti letech odešli a s výzkumem dále pracovali Deborah a Roger Foutsesovi. Oba týmy však slavili úspěchy. Washoe byla schopná na ukázané věci reagovat příslušným znakem. Během života se naučila asi 350 znaků, přičemž aby se Washoe naučila jediný znak, bylo třeba jej neustále používat po dobu alespoň dvou týdnů. Bylo ale rovněž dokázáno, že Washoe dokáže předávat lidem informace.
Společně s Washoe byly postupem času testovány i jiní šimpanzi. Například šimpanz Moja byla schopná jednotlivé znaky dokonce skládat, aby vyjádřila složitější předměty. Pro popsání termosky využila slova KOV, POHÁR a NÁPOJ.
Experiment krom schopností učit šimpanze dokázal i jejich sebeuvědomnění. Washoina pečovatelka Kat potratila. Když se pak po dlouhé době znovu dostala do kontaktu s Washoe, pomocí znaků jí vysvětlila, že jí zemřelo dítě. Washoe na to reagovala znakem pro pláč, načež se dotkla ošetřovatelčiny tváře a naznačila tekoucí slzy. Sama Washoe ztratila krátce po narození dvě děti.
Washoe byla také schopná identifikovat samu sebe. Na svůj odraz v zrcadle dokázala reagovat znaky pro „já, Washoe.“
Washoe zemřela ve 42 letech, 30. října 2008.
Význam Washoe – Význam Washoe pro bioetiku byl nesmírný. Bylo v podstatě vědecky prokázáno, že některé druhy zvířat jsou schopny se učit, dokážou si uvědomovat samy sebe, dokážou komunikovat s lidmi a vytvářet si k nim emocionální pouto. Pravdou je, že tyto aspekty neprojevují jen lidoopi, ale právě v otázce lidoopů probíhají největší snahy změnit jejich status pouhé věci a zaštítit je morální a právní ochranou.
Mocha Dick (velrybí hrdina)
Poprvé byl Mocha Dick spatřen kolem roku 1810 u ostrova Mocha (nedaleko Chille). Vorvaň byl obrovský a částečné bílý vinou albinismu. Jeho délka dosahovala 25,7 metrů a 6m tvořila jen jeho spodní čelist. Ač jsou tyto míry extrémní, lze je považovat za hodnověrné. Vzhledem k prudkému nárůstu lovu velryb, vylovení těch velkých, znečištění vod i dalším faktorům současné velryby již nemohou dosáhnout takových rozměrů a hlavně nemohou konkurovat moderním velrybářským lodím.
Rybáři se snažili Mocha Dicka několikrát ulovit, což v něm projevilo očekávatelnou nenávist vůči lodím. Největší bitva se údajně odehrála roku 1842 nedaleko Japonska. Mocha Dick napadl nákladní loď a zdemoloval jí příď. Tři velrybářské lodě poblíž se hned rozhodli vyslat čluny a obra ulovit. Jedna loď jej dokázala harpunovat, ale Moby Dick nakonec potopil všechny, včetně poškozené nákladní lodi. Kdy přesně byl Mocha Dick uloven není jasné, jelikož se objevilo mnoho zpráv a o ulovení velkých bílých vorvaňů. Je možné, že jich tehdy bylo více a tak nelze všechny příběhy připisovat Moby Dickovi. Nejpravděpodobnější je, že byl Mocha Dick uloven u Brazílie roku 1859. Lovci ho popsali jako starého vorvaního samce plného jizev, zaseklých harpun a s jedním okem slepým.
Význam Mocha Dicka – Legendární bílý samec vorvaně obrovského se stal předmětem mnoha legend a filmů, včetně Melvillovy legendární Bílé velryby (kde dostal jméno Moby Dick). Tyto příběhy se většinou snaží oslavovat odvážné velrybáře pokoušející se hrdinně ulovit mořského obra. Celá tato pokrytecká komedie pouze ukazuje, že domýšlivost lidí a jejich nenávist k unikátním zvířatům člověka provází po celou jeho existenci. Ve skutečnosti nejsou hrdinové těchto příběhů rybáři, ale spíše sám Mocha Dick.
Keiko (filmová hvězda)
Bestiální chování člověka provází i příběh druhého slavného kytovce. Kosatka Keiko byla roku 1979 chycena nedaleko Islandu a prodána místnímu akváriu Hafnarfjörður. O tři roky později byla převezena do Kanadského Ontaria, kde začala vystupovat před publikem. Brzy se u ní projevilo kožní onemocnění a kosatka byla roku 1985 prodána do zábavního parku v Mexiko City. V roce 1993 kosatku nejvíce proslavilo účinkování ve filmech Zachraňte Willyho!.
Díky popularitě vznikla nadace snažící se díky finanční podpoře veřejnosti (hlavně dětí) Keiko vyléčit a vypustit do volné přírody. Objevili se i zcela protichůdné názory. Například norský politik S. Bastesen, který prosazoval lov velryb, se nechal slyšet, že by Keiko měl být zabit a jeho maso posláno do Afriky. Je zvláštní, že nikoho nenapadlo poslat hladovým Africkým dětem uloveného Bastesena.
Celý proces byl velice náročný. Keiko byl nejprve dopraven do Vestmannaeyjaru na Islandu, kde byl následně trénován na pobyt na volném moři. Při jednom cvičném plavání se však Keiko ztratil. Později byl několikrát viděn nedaleko Norska. Postupem času ale vyhladověl a bylo nuceno ho uměle krmit. 12. prosince 2003 Keiko zemřel ve věku 26 let.
Význam Keiko – Případ Keiko jakožto pouťové atrakce dokázal, že ač je zneužívání zvířat pro cirkusové triky svinstvo, jde o stav, který dokáže zvíře natolik změnit, že není schopno žít přirozeným životem a snahy o „nápravu“ se jen mění v další riziko a stupňující utrpení.
Paul (fotbalový podvod?)
Chobotnice Paul se vylíhla v roce 2008. Byla to chobotnice pobřežní žijící v nádrži v Sea Life Centre, jako pouhá komerční atrakce v německém Oberhausenu. Chobotnice se proslavila vskutku netradičním způsobem – jako veštec. Byla používána při pokusu předpovídat výsledky fotbalových zápasů, nejčastěji zápasů, ve kterých hrál německý národní tým.
Paul byl v akváriu se dvěma boxy, z nichž každý obsahoval jeho oblíbené jídlo jako mušle nebo ústřice, a každý box byl označen vlajkou národního fotbalového týmu v nadcházejícím zápase. Chobotnice si vybrala box s vlajkou vítězného týmu v několika zápasech během Mistrovskí Evropy 2008 a Mistrovství světa 2010. Ze čtrnácti tipů neodhadla správně jen dva.
Paul uhynul v říjnu 2010.
Význam Paula – Pro většinu lidí je Paul senzací, která dokázala předpovídat budoucnost. Kytovci ale ničím takovým známí nejsou a jisté je i to, že jim je partička upocenců honících mičudu ukradená. Celé Paulovo „věštění“ pravděpodobně nebylo víc než rozsáhlý podvod založený na analýzách týmů a nalákání Paula na něco, co miloval. Ze třinácti tipů, kdy Paul vybíral mezi tehdy velmi úspěšným Německem a jeho soupeři, jedenáctkrát zvolil Německo, přičemž dvakrát se spletl, což lze jednoduše připsat náhodě. Dvakrát zvolil Španělsko, které bylo favoritem. Třetí tým, kterého Paul kdy vybral bylo Srbsko v zápase s Německem, což mohla být prostě jen náhoda.
Gaston (pudy proti rozumu)
Lachtan Gaston byl Pražskou ZOO koupen od Namibijského obchodníka. V ZOO Gaston žil společně s dalšími lachtany, byl velice hravý a se samicemi Bárou a Julinkou zplodil 10 potomků. Gastona ale nejvíce proslavily okolností během povodní roku 2002. tehdy Pražskou ZOO zalila voda. Gaston a další lachtani se drželi ve svém výběhu, ale rozdělila je spadlá tribuna. Gaston se nějaký čas pohyboval v pavilonu slonů ale den poté zmizel a začal plavat po Vltavě. Několikrát byl spatřen, ale nikdy se ho nepovedlo chytit. Z pražské ZOO Gaston urazil během týdne vzdálenost 300km až do Německého Lutherstadt-Wittenbergu, kde byl chycen. Nadšení pracovníci Pražské ZOO se hned vydali za ním, jenomže Gaston vzápětí uhynul, zřejmě kvůli infekci nebo vinou vyčerpání a stresu při odchytu.
Gastonův význam – Příběh Gastona zaujal mnohá média po celém světě. Řada z nich ale spojovala Gastonovu cestu se snahou uniknout věznění a získat svobodu, přičemž zcela opomíjela fakt, že Gaston by ani po doplavání do moře nebyl schopen v daném prostředí žít. Roku 2005 byla v Pražské ZOO odhalena bronzová socha plavajícího Gastona. O jeho cestě bylo napsáno několik knih a o jeho příběhu vypráví také dokumentární film Mír s tuleni.
Sudan (poslední mohykán)
V prostředí ZOO ještě zůstaneme. Sudan je poslední samec severního bílého nosorožce, nazývaného též nosorožec Cottonův. Sudan se narodil roku 1973 v Súdánu a po odchytu o dva roky později byl dopraven do ZOO Dvůr Králové v Československu. Tady se po několik desítek let poměrně úspěšně dařilo chovat nosorožce bílé v zajetí. Postupem let ale začal chov vymírat a stejně špatný průběh stihl i druhého a posledního chovatele těchto nosorožců – ZOO v San Diegu.
Po smrti samice Nabiré (2015) byly zbývající tři zástupci ze ZOO Dvůr Králové dovezeni do keňské rezervace Ol Pejeta. Snahy o rozmnožení v přirozeném prostředí však nevedly k úspěchu a nosorožec bílý je tak odsouzen k brzkému vyhynutí. Sudan zemřel 19. března 2018. Byl utracen na základě zhoršující se infekce v noze.
Význam Sudana – Sudan jako poslední pokus o rozmnožení druhu selhal, ale jeho význam tkví v především v možnosti prakticky v přímém přenosu pozorovat vymření jednoho živočišného druhu. Stane se tak jen kvůli poptávce po bílé rohovině a pytlákům, kteří nosorožce vyvraždili. Mezi tyto lidské bestie lze zcela jednoznačně zařadit i lovce, kteří vraždění zvířat považují za zábavu, či sport. A tak je příběh Sudana důkazem zvrácenosti lidského druhu.
Lidožravý levhart z Rudraprayagu (tichý zabiják)
Příběhy zvířat, které si za svůj cíl s oblibou vybírají člověka jsou známé z různých koutů světa. Mezi jednoho z největších zabijáků lze považovat nepojmenovaného levharta indického, který v severní Indii v letech 1918-1926 usmrtil na 126 lidí.
Levhart zabíjel hlavně v noci, kdy pronikal i do chatrčí. Postupem času byly jeho útoky stále drzejší a odvážnější. Byla na něj vypsána odměna 10 000 rupií, ale ani přes značné snahy lovců a armády se jej nepodařilo ulovit. Případ byl natolik závažný, že přilákal i známého lovce Jima Corbetta. Ten nebyl znám jen jako lovec lidožravých šelem, ale též jako ochránce přírody a spisovatel. Corbett levharta lovil deset týdnů a 2. května 1926 se mu jej podařilo zastřelit. Levhart byl už starý samec, který ztratil několik zubů, což mu ale v lovu lidí nepřekáželo. Proč levhart lovil lidi není zcela jisté, ale zřejmě mu zachutnalo lidské maso z obětí španělské chřipky, která v oblasti řádila v roce 1918.
Význam levharta – Výkon lidožravého levharta může působit opovrženíhodně a těžko na jeho životě najít nějaký pozitivní význam. Nicméně tu mluvíme o zvířeti, které se lidským masem živilo. Je to totéž jako když si vy dáte vepřové. V podstatě se „provinil“ jen tím, že si jako zdroj obživy vybral živočišný druh, který dokázal zbudovat účinný protiútok (a ještě mu to trvalo 8 let).
Machli (Královna Ranthamboru)
Samice tygra indického Machli (v překladu Ryba) se stala jedním z nejznámějších tygrů vůbec. Byla symbolem Indického národního parku Ranthambore. Narodila se na přelomu let 1996 a 1997. Již ve dvou letech vybojovala své teritorium na své matce a oblast ovládala do roku 2010, kdy nad ní převládla zase její dcera (Satara). Machli byla velice úspěšná při lovu buvolů, jelenů i prasat, avšak jako výborná lovkyně se proslavila díky úspěšným lovům krokodýlů (zabila jich minimálně 8). Machli se těšila obrovské popularitě a turistickému ruchu v parku přinášela každým rokem odhadem na 10 milionu dolarů. Od roku 2013 Machli už nebyla schopná se sama uživit. Zaměstnanci parku ji museli přikrmovat, což se shledávalo s kritikou, neboť na základě přirozeného vývoje by aktuální Machliino teritorium bylo obsazeno jinou samicí, která by se zde mohla rozmnožovat. Machli zemřela 18. srpna 2016 ve věku 19 let. Zemřela stářím.
Význam Machli – Machli se pro Indickou rezervaci stala symbolem. Bylo o ní natočeno několik filmů (např Machli – Tygří královna) a napsána řada článků a knih. V Indii vyšla poštovní známka s její podobiznou. Rovněž jí byla udělena cena za rozvoj Radžasthánu, neboť zájem turistů o ni se pozitivně projevoval i na ekonomice oblasti. Její slavný souboj s velkým krokodýlem byl nafilmovám a jedná se o vůbec první takto zaznamenaný střet tygra s krokodýlem.
USA
Hotel Cecil
(a případ Elisy Lamové – dívky z nádrže)
Losangeleský hotel Cecil, přezdívaný „Sebevražda“ je obestřen tak špatnou pověstí, až ho lze právem považovat za nejpochmurnější stále fungující hotel Ameriky. Hotel byl otevřen roku 1927 a za tu dobu jím prošlo několik lidí spojených s brutální kriminální činností a stejně tak tu neobvykle mnoho lidí zemřelo. Není úplně jisté, proč je s hotelem spojeno tak velké množství sebevražd. Jedním z důvodů může být fakt, že hotel špatnou pověst získal už po pár letech fungování (už během krušných 30. let tu došlo k šesti sebevraždám), což vedlo i ke snížení cen. Levné ubytování společně s chmurnou minulostí může být pro lidi, jež si pohrávají s myšlenkou sebevraždy poměrně lákavým důvodem, proč zvolit zrovna hotel Cecil. Navíc velké hotely jsou obecně pro sebevraždu vhodné, neboť potenciální sebevrah má soukromí v pokoji a zároveň má příležitost skoku z vysokého podlaží, což bývá ve většině případů jistota smrti.
Jako zajímavost lze uvést, že Hotel Cecil se společně s hotelem Castle (postaveným sériovým vrahem H. H. Holmesem) staly inspirací pro pátou řadu Amerického hororového seriálu American Horror Story – Hotel. Tento seriál se však navzdory jistým nezpochybnitelným kvalitám soustředí především na efektní umírání, krev, sex a propagaci amorálního chování a psychických deviací všeho druhu. Namísto označení „horor“ by si spíše zasloužil název American Perverse Story, ale to jen tak na okraj.
My se nyní ve stručnosti podíváme na jednotlivé hrůzné přiběhy, jež se v souvislosti s hotelem Cecil udály.
Případ 1 – Sebevražda
19. listopad 1931
W. K. Norton se pod jménem James Willys ubytoval v hotelu. Zhruba po týdnu byl v pokoji nalezen mrtvý. Otrávil se jedovou kapslí.
Případ 2 – Sebevražda
září 1932
Pokojská nalezla v hotelovém pokoji tělo Benjamina Dodiche. Střelil se do hlavy. Nezanechal ale žádný dopis.
Případ 3 – Sebevražda
březen 1934
Bývalý armádní medik, seržant Louis Borden (53) je v hotelovém pokoji nalezen s podřiznutým hrdlem. Zanechal dopisy, kde se rozhodnutí zdůvodňuje špatným zdravotním stavem.
Případ 4 – Sebevražda nebo nehoda
březen 1937
Grace E. Magrová vypadla z okna devátého patra hotelu. Její pád zmírnily telefonní dráty, nicméně zraněním v nemocnici podlehla. Nebylo zjištěno, zda se jednalo o nehodu nebo sebevraždu.
Případ 5 – Sebevražda
leden 1938
Mariňák Roy Thompson (35) skočil ze střechy hotelu. Byl nalezen mrtvý na světlíku sousedního domu.
Případ 6 – Sebevražda
květen 1939
Námořní důstojník Erwin C. Neblett (39) je nalezen v hotelovém pokoji. Otrávil se.
Případ 7 – Sebevražda
leden 1940
Učitelka Dorothy Sceiger (45) je nalezena v hotelovém pokoji. Pokusila se otrávit a byla v kritickém stavu dovezena do nemocnice. Není známo, zda přežila.
Případ 8 – Vražda nebo zbavení se těla
září 1944
Dorothy Jean Purcell (19) porodila v koupelně hotelového pokoje chlapečka, kterého následně vyhodila z okna na protější střechu. Údajně myslela, že chlapec byl mrtvý. V lednu 1945 byla Dorothy propuštěna, neboť podle psychologů byla během incidentu zmatená.
Případ 9 – Černá Dahlia
leden 1947
V baru hotelu údajně popíjela Elizabeth Shortová, která byla pár dnů poté nalezena mrtvá. Jedná se o velice známý případ. Elizabeth se na Floridě zamilovala do majora Matthewa Gordona sloužícího u letectva. Major ji požádal o ruku, ale krátce před skončením války byl zabit.
Elizabeth se později vrátila do LA, kde pracovala v nočním klubu jako servírka. Údajně toužila po tom stát se herečkou, jenže 15. ledna 1947 bylo u neobydlené čtvrti města nalezeno její brutálně znetvořené tělo. Dívka byla rozřezaná na dvě části, měla rozříznutá ústa až k uším, byla zbitá, vnitřnosti měla vyňaté a namísto nich měla v dutině břišní exkrementy. Média začala dívce říkat Černá Dahlia jako odkaz na film Modrá Dahlia z roku 1946.
Případ nikdy nebyl vyřešen a teprve po sedmdesáti letech detektiv Piu Eatwell ve své knize z roku 2017 ukázal na vraha, kterým měl údajně být hotelový poslíček Leslia Dillon (nejedná se ale o poslíčka z hotelu Cecil!). Poslíček byl prý napojen na pasáka Marka Hansena, který likvidaci Elizabeth nařídil, neboť bydlela v domě který vlastnil a vadili mu její časté schůzky s cizími muži. Hansen měl konexe i na policii, takže ač policie poslíčka Dillona podezírala, nebyl nikdy obviněn. Je nicméně otázkou, proč by Hansenův poskok Elizabeth takto brutálně znetvořil? Taková vražda k Hansenovi naopak mohla přitáhnout nechtěnou pozornost. Způsob znetvoření navíc vykazuje nejen známky naprostého šílenství vraha, ale i jeho snahu dívku co nejvíce zneuctít.
Případ 10 – Sebevražda
listopad 1947
Robert Smith (37) vyskočil z okna sedmého patra hotelu. Nepřežil.
Případ 11 – Sebevražda
22. říjen 1954
Helen Gurnee (55) se pod jménem Margaret Brown ubytovala v hotelu. Zhruba po týdnu vyskočila z okna svého pokoje v sedmém patře hotelu. Dopadla na markýzu.
Případ 12 – Sebevražda
11. únor 1962
Julia Frances Morre (50) vyskočila z okna svého pokoje v osmém patře. Spadla na osvětlení v druhém patře. nezanechala žádný dopis a mezi jejími věcmi byla nalezena vkladní knížka se zůstatkem 1800 dolarů.
Případ 13 – Sebevražda a vražda
12. října 1962
Pauline Ottonová (27) vyskočila z okna svého pokoje v devátém patře po hádce s manželem Deweym. Ten opustil pokoj krátce před incidentem. Ottonová spadla přímo na jednoho chodce, kterého okamžitě usmrtila. Původně se mělo za to, že sebevraždu spáchali oba.
Případ 14 – Vražda
4. června 1964
Hotelový pracovník objevil tělo Osgoodové, bývalé telefonní operátorky. Ve svém pokoji byla znásilněna a ubodána. Žena byla v okolí dobře známá, neboť chodívala krmit ptáky na nedaleké náměstí Pershing Square a dokonce i u jejího těla byl nalezen pytlík s krmivem. Pár hodin poté, byl přímo na Pershing Square zadržen Jaques Ehlinger, který se tu procházel v zakrváceném oblečení. Byl však propuštěn.
Případ 15 – Sebevražda
20. prosince 1975
Neznámá žena skočila ze svého pokoje v dvanáctém patře na nižší střechu hotelu v druhém patře. V hotelu byla ubytovaná od 16. prosince.
Touto smrtí temné události v hotelu Cecil na dlouhou dobu ustaly. Hotel se sice stal krátkodobým útočištěm dvou vraždících maniaků, avšak další úmrtí mezi jeho zdmi přišly až po čtyřiceti letech.
Případ 16 – Richard Ramirez (Noční slídič)
1985
V hotelu se na pár týdnů ubytoval sériový vrah Richard Ramirez, přezdívaný Noční slídič.
Od roku 1984 začal Ramirez své vraždící období, které skončilo o rok později jeho zatčením. Ramirez první prokázanou vraždu spáchal 28. června 1984, tedy v den začátku Olympijských her, které se v Los Angeles konaly. Masivní vraždění však zahájil až na jaře 1985. Často spojoval své loupeživé zločiny se znásilněním a zohavováním žen. Vraždil především v noci, kdy se vloupal do domů, zastřelil muže, znásilnil ženy, pobral cennosti a buď ženy zavraždil (často velmi brutálně) nebo je nechal být. Ramirez byl schopen za jednu noc podniknout dvě i více loupeživých vražd. Navíc ne vždy útok vyšel tak jak plánoval. Postřelená oběť někdy přežila, jindy se ji sám Ramirez rozhodl z neznámého důvodu ušetřit (snad když nad ním oběť projevila lítost a spolupracovala s ním). Rozhodně se nedá říci, že by Ramirez pracoval čistě. Naopak, stop (otisků, kulek), i svědků za sebou zanechával desítky. Je až s podivem, že navzdory těmto chybám a četnosti jeho útoků nebyl chycen mnohem dříve.
Ramirez se během léta 1985 přesunul do San Francisca, kde jeho vraždění vrcholilo. Osudné se Ramirezovi stalo přepadení, při kterém si přeživší oběť všimla jeho vozu, oranžové Toyoty. Vůz Ramirez sice opustil, ale policisté z něj získaly otisky a protože byl už před lety souzen za držení marihuany, znala policie totožnost i vzhled vraha. Ramirezovo zatýkání bylo jak vystřižené z akčního snímku. Při pokusu ukrást na ulici vůz se Ramirez dostal do potyčky s jeho majitelem a následně i dalšími lidmi, kteří vraha poznali a snažili se ho chytit. Nakonec byl Ramirez rád za příjezd policie, neboť dav lidí se ho chystal zabít.
Ramirez byl obviněn za 14 vražd a dalších 31 zločinů. Ve skutečnosti toto číslo bylo mnohem větší, neboť v roce 2009 bylo na základě testů DNA oběti potvrzena další Ramirezova vražda. Ramirez byl sice odsouzen k trestu smrti v plynové komoře, ale nikdy k němu nedošlo. Díky medializaci případu Ramirez získal obrovské množství fanynek, dostával od nich stovky dopisů a novinářka Doreen Lioy si jej dokonce vzala za muže. Je až k nevíře, že se brutální sériový vrah stal idolem takového množství lidí, což mimo jiné značí, že se tito lidé od Ramireze liší jen tím, že nemají odvahu nebo prostředky páchat to, co on. Pro zajímavost uvedu, že podle studie z roku 1990 pochází 70% sériových vrahů právě z USA, což je vzhledem k poměru počtu obyvatel USA ku zbytku světa neuvěřitelné číslo. Richard Ramirez nakonec zemřel až v roce 2013 na selhání jater.
Případ 17 – Jack Unterweger (Vraždící celebrita)
1991
Unterweger se dost možná z pocty k Ramirezovi ubytoval v Cecilu. A i když v něm žádnou vraždu nespáchal, opět si tohoto sériového vraha trochu představíme. Začínáme v Rakousku. Jack (původním jménem Johann) se totiž právě tady roku 1950 narodil. Byl synem Amerického vojáka a Rakouské prostitutky. Už během mladí končil často v cele za krádeže, sexuální útoky i fyzická napadení. Kvůli své matce nenáviděl prostitutky a zaměřoval se na ně. Roku 1974 se sexuálně ukájel při bití mladé dívky, kterou následně uškrtil její podprsenkou. Za to byl odsouzen na doživotí. Během let ve vězení Johann studoval, četl a hlavně psal divadelní hry i knihy (jeho nejznámější je Očistec aneb cesta do kriminálu). Díky tlaku z intelektuálních kruhů Rakouska a též díky podpoře veřejnosti byl Unterweger v dubnu 1990 propuštěn. Usvědčený vrah, násilník a sexuální deviant se díky podpoře celebrit a intelektuálů stal nejen svobodným občanem, ale dokonce uznávaným občanem. Sám se stal celebritou, byl zván na večírky, do televizních debat, psal články a vedl zdánlivě spořádaný život.
Jenže od října toho roku začal Johann opět vraždit. Vybíral si prostitutky, které bil a škrtil jejich vlastním oblečením, tedy podobný modus operandi jako u případů z roku 1975. Vrah získal od policie přezdívku Kurýr, neboť oběti odvážel v autě a zabíjel daleko od místa, kde je nabral. Kuriózní je, že sám Jack byl v tu dobu dotazován novináři a dokonce se zúčastnil televizní debaty na téma Kurýra. Když se o Johanna začala zajímat i policie, byl se svou přítelkyní v USA. Ani tady Jackovo vraždění neustalo a během léta 1991 zde zabil další tři prostitutky. V tu dobu se také ubytoval v hotelu Cecil, ačkoli není jisté na jak dlouho.
Po návratu do Rakouska zjistil, že je v okruhu podezřelých a ve svých článcích policii kritizoval. Urychleně odcestoval zase do USA, kde byl na Floridě zatčen a poslán zpět do rodné vlasti. Protože vyšetřovatelé zjistili, že Jack pobýval nějakou dobu v Československu, kontaktovali zdejší policii kvůli případným neobjasněným vraždám. Jeden případ poukazující na řádění Jacka tu skutečně byl – uškrcená dívka ze září 1990. Na základě důkazů byl Jack obviněn z vražd jedenácti žen. Proces s celebritou byl pro Rakousko ohromný a Unterwegerovi zlámala vaz až vražda v Československu, neboť v jeho autě byly nalezeny vlasy oběti. 28. června 1994 byl Jack odsouzen na doživotí a jen den poté se v cele oběsil s využitím stejného uzlu, kterým škrtil své oběti.
Případ 18 – Smrt Elisy Lamové
19. února 2013
Po dlouhé odmlce se hotel Cecil vrací ke své pověsti vinou jednoho z nejzáhadnějších úmrtí v USA vůbec. Elisa Lamová trpěla bipolární poruchou, která způsobovala náhlé změny nálad a v důsledku toho měla spáchat sebevraždu. Rozhodla se pro přerušení školy a cestování po USA. Její cesta však skončila na střeše hotelu Cecil a to v tak extrémní pozici, že si její případ zaslouží zvláštní pozornost a budeme se mu samostatně věnovat na konci článku. Po tomto mediálním skandálu byl Cecil přejmenován na Stay on Main.
Případ 19 – Sebevražda?
13. června 2015
Nedaleko hotelu je nalezena tělo muže. Údajně mohl spáchat sebevraždu skokem z hotelu, ale příčina smrti nebyla objasněna.
Touto události záhadná úmrtí v hotelu Cecil končí. Tedy… prozatím. Nyní se podíváme na vůbec nejzáhadnější případ a to smrt Elisy Lamové.
Případ Elisy Lamové
Případ Asijské studentky Lamové je zdánlivě snadno vyřešitelný kvůli její bipolární poruše na kterou lze shodit vše. Anebo ne? Bipolární porucha není nic jiného než vznešené pojmenování maniodeprese charakteristické náhlým střídáním dvou psychických stavů – pomalé depresivní a vzrušeně aktivní. Zhruba 50% nemocných se pokusí o sebevraždu, ale to také znamená, že se o ní 50% lidí nepokusí, tak proč vycházet z toho, že Elisa patřila do první skupiny? Pojďme si projít známá fakta a pokusit se nalézt skutečnou příčinu Elisiny smrti.
26. ledna se dívka ubytovala v Cecilu. Původně bydlela na pokoji s dalšími dvěma dívkami, které si ale stěžovaly na její chování a tak byla přesunuta jinam.
1. února měla Elisa hotel opustit a pokračovat ve své cestě, ale rodiče od ní po několik dnů nedostali žádnou zprávu a tak kontaktovali policii. Ta prohledala pokoj, kde našly nějaké Elisiny věci, ale nic nenasvědčovalo tomu, že jde o zločin.
6. února 2013 uspořádala policie konferenci ve snaze zapojit obyvatele a dívku najít. Podle vedoucí nedalekého knihkupectví Elisa v den zmizení nevykazovala žádné známky podivného chování, naopak se připravovala na další cestu.
16. února policie zveřejnila záznam z výtahu z 1. února. Tento záznam je stále dostupný na internetu a ukazuje Elisino neuvěřitelně podivné chování ve výtahu v nejvyšším, 14. poschodí. Zatímco někteří mají pocit, že jde o důkaz vlivu duchů v nechvalně proslulém hotelu, pravda je taková, že se záznamem bylo manipulováno. Kamery ve výtahu totiž nesnímají prázdný výtah, ostatně záznam začíná v momentě, kdy se dveře otevírají. Dále se zdá, že rychlost přehrávání není stejná, že video bylo prostříháno a že čas v dolní části klipu je záměrně rozmazaný. To znamená, že policie zveřejnila záměrně takto „tajemné“ video právě pro to, aby rozvířila zájem veřejnosti o incident. Tím se také Cecil dostal do hledáčku záhadologů, proslavil se víc než kdykoli předtím, ovšem jeho renomé ještě pokleslo.
Nález těla
Koncem února si lidé stěžují na vodu v hotelu. Prý teče pomalu, má tmavou barvu a chutná divně. Není divu. Voda se do hotelu dostává z nádrží na střeše a když je jde technik zkontrolovat, nachází v jedné z nich mrtvolu Elisy.
Pitva neprokáže nic neobvyklého. Smrt utonutím, žádné stopy násilí, žádné znásilnění, žádné drogy, žádný alkohol. Tělo Elisy bylo nahé, její oblečení plave v nádrži (odpovídá tomu z videa) a její osobní věci plavou v nádrži též. Pouze její mobil se nikdy nenašel. Případ je uzavřen s nezjištěnou příčinou smrti, což je následně přehodnoceno na nehodu a posléze na sebevraždu v důsledku zhoršující se bipolární poruchy.
Zdá se, že vyšetřování úmrtí Asijských studentek není v popisu práce Losangelské policie, protože označit toto za nehodu může jenom idiot. Se sebevraždou to není o nic lepší, protože když se jde sebevrah utopit, nesvlékne si všechno oblečení a nenahází ho do vody.
Oficiální závěry lze tedy zcela smést ze stolu a to i navzdory poruše, která sice měla vliv na Elisině chování ale určitě jí nenašeptávala něco ve smyslu „Co takhle se utopit?“ Navíc, jak potvrdily předchozí případy, smrt v hotelu Cecil se dá snadno provézt skokem z okna. Jenže mrtvolu na chodníku každý hned objeví, kdežto podívat se do nádrže na vodu nikoho tak hned nenapadne. Není tedy pochyb o tom, že se jednalo o vraždu a vrah potřeboval tělo co nejlépe uklidit.
Rozbor videa
Video sice nemůžu umístit sem na stránky, ale stačí si ho vyhledat a můžeme se pustit do rozboru. Kamera se zapíná a Elisa rychle mačká různá tlačítka. Mezi nimi jistě bude tlačítko na pozdržení výtahu. Není proto divu, že výtah se ani nehne. Elisa se následně tlačí ke zdi, pak vykukuje do chodby a opět se tlačí ke zdi. Kdyby někdo šel po chodbě ze směru, kterým se Elisa dívá a nahlédl do otevřeného výtahu, nemohl by ji vidět. Celý akt vypadá jako snaha o vtípek, než pokus se ukrýt. Elisa má hravou náladu a chystá se někoho vylekat. Nikdo ale nepřichází. Elisa vychází ven, poskakuje si, čeká. Na stav deprese to tedy rozhodně nevypadá. Následně znovu zmáčkne pár tlačítek a opět mezi nimi jistě bude „Hold“ na pozdržení výtahu. Nyní Elisa vychází ven a divoce gestikuluje, jako kdyby s někým komunikovala. Je tedy téměř jisté, že s Elisou tam byl někdo další. Někdo, koho chtěla vylekat, někdo s kým chtěla laškovat a s kým pak vedla hovor. Ten někdo si buď stoupl tak šikovně, aby ho kamera neviděla anebo záznam poté upravil ještě než se dostal do rukou policie. Výtah je následně někým přivolán a odjíždí. Kdyby fungovaly i kamery na chodbách, nebylo by těžké zjistit co se stalo. Pachatel je ale zřejmě v technice zběhlý, dost možná v hotelu pracuje jako technik a o likvidaci potenciálních důkazů se postará, což mimo jiné dokazuje, že jde o inteligentního vraha, který dopředu ví, že bude vraždit.
Už na základě rozboru videa můžeme k závěru dospět a je to prosté – pokud počítáme, že se Elisa zakoukala do svého budoucího vraha, klidně a dobrovolně půjde za ním na střechu. Nabídka vyhlídky ze střechy je jednoduše romantická. Takže neznámý vrah bere nicnetušící Elisu na střechu a co dál? Elisa nebezpečí neočekává. Následně je šetrným, ale účinným způsobem zpacifikována, dost možná zlehka přiškrcena až ztratí vědomí. Zbývá ji svléknout, to aby voda smyla stopy z těla a veškeré věci společně s tělem hodit do nádrže a tu víkem uzavřít. Jednoznačně vražda a vinou laxnosti policie si vrah stále běhá po svobodě a možná si vybírá další oběti.
ČR
Pohádka (Christelhof)
Christelhof je bezesporu jedním z nejzáhadnějších míst naší republiky, přestože není přímo spojen s paranormální aktivitou. S tímto místem je ale spjato velmi mnoho tragických událostí. Nedaleko Čachrova v okrese Klatovy se nachází toto místo, jehož historii začala psát rodina Pengerlových, která zde v 16. století postavila tři statky. Osada nesla jméno Christelhof (Kristův dvůr) a do dnešní doby se zachovala pouze jediná budova, pocházející až ze začátku 19. století, která byla během poválečného opouštění od německých názvů přejmenovaná na Pohádku. Ovšem právě k ní se váže příběh, který měl navždy změnit historii dříve poklidného obydlí.
V 80. letech samotu údajně vlastní major Petr Vít. Ten v roce 1988 tragicky zahyne při pádu vrtulníku do Sečské přehrady. Nepodaří se ho už zachránit. Zhruba o rok později, jeho žena spáchá sebevraždu oběšením.
Nic z výše uvedeného však nedokážu potvrdit, tedy až na odsun Pengerlových a smrt Víta (ovšem nevím, zda Pohádku skutečně vlastnil). Bylo by zajímavé zjistit, kdo všechno usedlost od konce války vlastnil.
Roubal chtěl původně na samotě chovat jeleny, ale úřady mu to nepovolily. Vlastnil tak alespoň prasata a koně. Podle místních však neměl ke zvířatům právě vřelý vztah, jednoho koně dokonce nechal uhynout a ležet přímo uprostřed louky. Když ho policie zatkla, údajně se k Pohádce dlouho nikdo jiný neodvážil. Říká se, že prasata pošla hlady a všude se táhl odporný pach shnilého masa. Je ale nepravděpodobné, že by kriminalisté, kteří zde jistě museli pátrat nechali zvířata napospas osudu.
Zarážející je, že Ivan Roubal nebyl nikdy předtím násilník a jeho vražedné období začalo až po tom, co se nastěhoval do Christelhofu. Představy o tom, že život na samotě si zvolí jen podivíni a lidé, kteří chtějí něco temného skrývat je liché. Stejně tak to mohou být lidé milující klid, soukromí a přírodu. Roubal však rozhodně spořádaným občanem nebyl. Spí snad ve zdech tohoto stavení takové zlo, že i po stopadesáti letech dokáže druhé ovládnout?
Roku 2010 zachvátil Pohádku požár, který se ale podařilo uhasit, takže stavení vydrželo, byť je velice poničené. Není jisté, kdo za požárem stál. Mohlo jít o nehodu způsobenou partičkou odvážných studentíků, kteří zde pořádali párty (vzhledem k pomalovaným stěnám a nepořádku se zdá být přítomnost podobných návštěvníků častá). Ale stejně tak může mít požár na svědomí někdo z pozůstalých Roubalových obětí, který chtěl prokleté místo konečně srovnat se zemí.
Předpokládejme, že nemáme nebo nechceme volit auto a naším výchozím bodem bude Praha. Vezměte to vlakem na Plzeň, dále Klatovy až do Běšina. Odtud busem přes nedaleký Strážov do Divišovic. Nyní zbývá asi 6km na východ lesem podél potoka, přičemž se můžete zastavit i v nedaleké zaniklé vesnici Hynkovice.
Pokud máte auto, bude cesta výrazně snazší a můžete si vybrat z které vesničky, jež jsou rozestavěny okolo lesa, vyrazíte na Pohádku.
Dnes je Pohádka silně chátrající stavení, které láká nejrůznější senzacechtivé existence. Všude nepořádek, rozbité lahve, odpadky i sprosté vyryté nápisy chudáků, kteří pohyb na Pohádce považovali za jakousi osobní stezku odvahy a snaží se do světa vykřičet své bezvýznamné „byl jsem tady.“ Kouzlo Pohádky ať už ve smyslu krásné přírody, či temné minulosti je téměř pryč a to navzdory tomu, že usedlost možná ukrývá ještě řadu tajemství, včetně ostatků dvou Roubalových obětí, které nebyly nikdy nalezeny.